Hluboká brázda za Jiřím Černým

Dneska to zní nepředstavitelně, ale od poloviny šedesátých let usedaly každý týden u rozhlasu desítky, spíš stovky tisíců lidí, aby jim neutekla písničková hitparáda „12 na Houpačce“. Později Houpačka.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jiří Černý

Jiří Černý | Foto: Khalil Baalbaki | Zdroj: Český rozhlas

Už ve dvou liniích, zahraniční a domácí, z nichž ta prvá byla po letech ideologické blokády okénkem do současného světa, stejně jako okamžitě rozebraná publikace autorů Houpačky o skupině The Beatles.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ondřej Konrád: Hluboká brázda za Jiřím Černým

A druhá mnohdy odrazovým můstkem pro zcela nová, svěží jména na scéně. Jimž se Jiří Černý už sólově věnoval i knihou Zpěváci bez konzervatoře, legitimizující líheň divadla Semafor a podobně. Společnost byla v pohybu a fenomén Houpačky mu evidentně zvyšoval tempo a intenzitu. 

Matení bretschneiderů 

Když po sovětské okupaci musel pořad skončit nejen kvůli jménům jako Kryl, ale protože zkrátka nastávala normalizace, všeobecné známého Černého napadlo, že by mohl za vyhladovělými posluchači přímo. A začal s taškou desek, mnohdy zasílaných od vděčných emigrantů, jimiž před lety otevírala Houpačka oči, objíždět kulturní zařízení po republice. 

A jeho Antidiskotéky, čili čistě poslechové, nikoli taneční produkce, byly v nastalém marastu málem něčím jako misemi obrozeneckých distributorů českých knih v 19. století. A lidé v plných sálech Jiřímu viseli na rtech a naslouchali jeho vážnému šíření toho podle jeho mínění nejlepšího z nevážné, ale mnohdy závažné světové muziky. 

Dali jsme si špagety a naše diskotéka nebrala konce. Martin Kyšperský vzpomíná na Jiřího Černého

Číst článek

A ovšem i české, k níž se nemohli dostat, neboť Černý bez zábran hrával i protestní zpěváky, jejichž desky vycházely už pouze v zahraničí, zmíněným Krylem počínaje. Jen je při uvádění všelijak legračně přejmenovával, čímž mátl lokální bretschneidery, kteří ovšem měli návštěvu Antidiskoték v popisu práce. 

To jsou paradoxy! 

Do rozhlasu, televize a denního tisku nesměl, ale v hudebním měsíčníku Melodie se zdál režimu ne tak nebezpečný, psát do něj mohl. A právě jeho články a hlavně kritické výstupy bez ohledu na to, které tuzemské pěvce měla Husákova garnitura v oblibě, dělaly z časopisu podpultové zboží.

Papír na větší náklad režim Melodii nepovolil, a tak, jak kdosi dost realisticky odhadl, prošel každý exemplář asi šesti rukama a šlo tedy vlastně o záležitost přece jenom masovou.

Plachetka: Don Giovanni mohla být moje osudová role, ale ujel mi vlak. Nejčastěji mě potkává Leporello

Číst článek

Však když si to na ÚV KSČ uvědomili, časopis na pár let skončil v rukou ochotných diletantů. Čímž ovšem Černého jméno zase o něco jasněji zasvítilo a počet Antidiskoték v jeho kalendáři zhoustl. Paradoxně byl umlčovaný novinář vlastně známější a vyhledávanější než dřív. 

A jako morální i profesní autorita se pak logicky stal i mluvčím Občanského fóra, a když Jakešovo vedení po neutuchajících listopadových demonstracích rezignovalo, slavnostně a radostně to národu oznámil právě Jiří Černý.

A ve svobodné zemi se pak další dekády už zase věnoval svým posluchačům a čtenářům, ale předávání vysoké žurnalistiky a výsostné autorské poctivosti mladší generaci. A věděl, že za sebou nechává hlubokou brázdu.

 Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme