Prý to ale tenkrát Tomáš Garrique Masaryk tak nebral: byl z Moravského Slovácka, kde se před sto lety neřešilo, jestli je někdo Slovák nebo Čech, říkají odborníci.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lída Rakušanová: Sto let budování státu

Faktem v každém případě je, že na mírové konferenci v Paříži předložil Edvard Beneš plán, ve kterém doslova stálo, že nově vzniklá republika „zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky“.

A že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina. A také, že „veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky“.

Možná to všechno mysleli tenkrát Beneš s Masarykem i doopravdy. Ale ve skutečnosti to dopadlo tak, že „československý národ“ měl v zemi z rozhodnutí Národního shromáždění „vůdčí postavení“. A v ústavě stálo, že „jazyk československý“, tedy v reálu čeština, je jediným „státním oficiálním jazykem“.

Do veřejných úřadů se tak nedostal nikdo, kdo neuměl česky. A další zákony, přijímané do poloviny 20. let, jen zacementovaly postavení jazykových menšin do podoby před rozpadem Rakouska-Uherska. Osud Titaniku tak první Československé republice hrozil už od samého počátku.

Demokracii i demokraty

Přesto se v České republice dodnes traduje, že byla „ukázkovou demokracií“. Za „highlight“ 20. století ji každopádně označilo při letošní sondě do veřejného mínění 66 procent dotázaných.

Ale zřejmě příkladnou demokracií i byla, ovšem v dobovém kontextu a ve srovnání s okolím, kde se v meziválečném období etablovaly autoritativní anebo přímo diktátorské režimy.

Pochybnosti o jejích kvalitách měl ale zřejmě i Masaryk sám, když říkal, že k vybudování stabilní demokracie bude republika potřebovat 50 let. Dopřána jí byla dvě desetiletí a na druhou šanci čekala dalších víc než 50 let.

Z onoho půl století, které je podle Masaryka potřeba k tomu, aby byla demokracie stabilní a odolná, uplynou za rok tři desítky let. Takže bilancujme:

Po Václavu Havlovi, který republiku dovedl do NATO a připravil jí cestu do Evropské unie, nastoupil na Hrad euroskeptik Václav Klaus a vystřídal ho Miloš Zeman, který se pokládá za evropského federalistu, ale dovedl by si i v dnešní protievropsky rozjitřené době představit referendum o czexitu.

Převzato z Plusu

V čele vlády stojí ministerský předseda, proti němuž běží policejní vyšetřování kvůli podezření z podvodu, a u moci ho drží komunisté. Na politické scéně vzrůstá vliv populistů, kteří úspěšně šíří paniku z přílivu uprchlíků, ačkoliv nic takového republice nehrozí a nikdy nehrozilo. A všechno, ale úplně všechno, co lidi dráždí a frustruje, svalují politici na Brusel.

A teď druhá strana mince: Občanská společnost to nevzdává navzdory soustavným pokusům shora ji zdiskreditovat. Řada médií pořád ještě úspěšně čelí pokusům je ovlivnit, jakkoli je to v éře fake news a vlastníků z řad zdejších oligarchů obtížné.

Zemi se hospodářsky daří jak nikdy. Nezaměstnanost je nejnižší v celé Evropě. Bezpečnost a prosperita republiky je zajištěna nejlíp, jak je to v dnešním světě možné: členstvím v NATO a v Evropské unii.

O něčem takovém se Masarykovi ani nesnilo. Určitě by nám ale teď přál, abychom tu měli k té demokracii taky dost demokratů.

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít