Nechtěla jsem točit o traumatu a zároveň ho tím způsobit, říká režisérka vítězného filmu ze Sundance
Sedmým dnem pokračuje největší svátek nezávislého filmu – americký festival Sundance. Tak trochu ho mohou zažít i čeští diváci a to díky snímku Tání, který tam minulý rok vyhrál jednu z cen – a už ve čtvrtek zamíří do českých kin. Na slavnostní uvedení přijela do Česka také belgická režisérka a herečka Veerle Baetensová. Ta natočila svůj film Tání podle stejnojmenného knižního bestselleru.
„Chtěla byste to režírovat?“ Tuto otázku jste dostala na malém papírku společně s knihou Tání spisovatelky Lize Spitové. Jak se k vám dostala?
Knihu mi dal producent, se kterým jsem spolupracovala na filmu Přerušený kruh, ve kterém jsem hrála.
‚Schovával se v očekávání jaderného holocaustu.‘ Dokumentarista z USA natočil film o českém disentu
Číst článek
A měla jste obavy z adaptování tohoto mezinárodního bestselleru?
Strach jsem z toho neměla. Někdy jsem možná až příliš odvážná a udělám něco dřív, než se nad tím zamyslím. Příběh knihy mě ale zaujal díky hlavní hrdince Evě.
Její zážitky z dětství mi přišly povědomé a dokázala jsem se s nimi ztotožnit. Její dospělá verze v knize mě pak zaujala svým přístupem. Zajímalo mě, jak dokážou podobní lidé umlčet své pocity. Ve druhé řadě mě pak upoutala žánrová kombinace dramatu a thrilleru. Třeba motiv kostky ledu, kdy nevíte, co s ním má hrdinka v plánu.
Film Tání vypráví o hrdince Evě, která odjíždí do malého belgického města. Tam se vrací kvůli traumatickému zážitku z dětství. Přizvali jste i kvůli tomu k natáčení psychology?
Mám pocit, že žijeme v době, kdy jsou podobné otázky jako tato potřeba. Protože tomu tak v minulosti často nebylo, proto díky za tento dotaz. Jako herečka s více než dvacetiletou zkušeností jsem si uvědomovala, že je pozice režisérů v tomto ohledu ošemetná. Nechtěla jsem točit film o traumatu a zároveň tím trauma způsobit.
Když je někdo statečný a odvážný, máme tendenci to relativizovat, všímá si režisér filmu o Mašínech
Číst článek
Vím, jaké to je, když se emoce postavy stanou vašimi a z placu si je pak odnesete i domů. Proto jsme strávili s dětskými herci mnoho hodin. Chtěla jsem, aby se navzájem poznali a stali se opravdovými kamarády.
Měli jsme štěstí také v tom, že děti měly od svých postav distanc, ale zároveň se chtěly před kamerou ukázat. Měly sebevědomí jít i těm nepříjemným emocím naproti, protože měly v našem týmu oporu. Psycholožka seděla vedle nás už při prvních pohovorech.
Některým dětským hercům dokonce před natáčením pomáhala s rolí na uzavřených sezeních. A byla tam i při natáčení té klíčové scény, kterou jsme měli v produkčním plánu až úplně nakonec. Pak následovala péče o herce i po natáčení.
Stýkáme se každé dva měsíce, abychom si popovídali a šli třeba na večeři nebo do kina. Není to pro mě tak jenom o samotném natáčení, kde zažijete s herci něco silného a pak je prostě hodíte zpátky do života a už se o ně nezajímáte.
‚Herectví je terapeutické‘
Jak reflektovali natáčení sami dětští hrdinové?
Samozřejmě každý z nich má jinou náturu. Ale například představitelce té velmi mladé Evy, Rose Marchatové, bylo šestnáct. Dobré pro tu roli ale bylo to, že vypadala na třináct let. Nicméně je velmi vyspělá a zajímavé bylo sledovat i to, že se mladí herci bavili o věcech, které se svými vrstevníky běžně do té doby neřešili.
V určitém slova smyslu je tak herectví terapeutické. I když hrajete zápornou postavu, protože v tom případě dáte volně průchod svým frustracím. Mluvíte o nich. Proto si myslím, že herectví může dětem během dospívaní hodně pomoc.
V Česku kritika, ve Francii úspěch. Paříž hostí devátý ročník festival českého filmu, promítá Hranice lásky
Číst článek
A bylo terapeutické pro vás, že jste místo před kamerou stála za ní?
Herectví je více terapeutické než režie. Ta vyžaduje totiž spoustu času a pozornosti. Naučila jsem se ale díky tomu spoustu věcí. Například i o mém herectví.
Když jsme natáčeli s druhou představitelkou Evy, Charlotte De Bruyneové, došlo mi, že její intuice v některých scénách byla mnohem silnější než moje. Uvědomila jsem si to při střihu. Sama jsem se vžila do její herecké pozice. Já jako herečka jsem byla na place často nejistá a diskutovala s režisérem. Charlotte o sobě ale nepochybovala a její interpretace byla nakonec správná.
Spolupracovala jste na přípravě filmu i s autorkou předlohy, Lize Spitovou?
Ano, ale scénář jsme společně nepsaly. Sem tam si pročítala naše úpravy příběhu. Konečný scénář si pak, myslím, dokonce čtyřikrát přečetla. Přišla se podívat i na filmový plac. Dala mi ale naprostou svobodu a podporovala nás v natáčení. Vystudovala scenáristiku, a proto si byla vědomá i toho, jak musí být skript úsporný.
