O děti se starají náhradní prarodiče, babičky a dědečkové jsou nedostatkovým zbožím
Rodiny hledají náhradní prarodiče a starší lidé touží smysluplně prožít stáří. Děti a seniory spojuje občanské sdružení Hestia v projektu s názvem 3G. Dobrovolnický program rozjela organizace například v Praze, Českých Budějovicích nebo Ústí nad Labem.
Lidem nad padesát let dává projekt sdružení Hestia možnost předat životní zkušenosti dětem. Na druhé straně si školáci prožijí mezigenerační vztahy, které jim chybí.
„Rodiče často vzpomínají, že nejdůležitějším člověkem pro ně byla babička nebo dědeček, a oni to svému dítěti nemůžou nabídnout,“ říká koordinátorka projektu 3G Radka Koutová.
Starší člověk musí mít čistý trestní rejstřík. Nejprve projde vstupním a psychologickým pohovorem. Poté absolvuje jednodenní školení dobrovolníků 3G, na jehož základě sdružení Hestia zjistí, co dobrovolník chce a jaký je.
Poté vybere Hestia konkrétní rodinu, která bude náhradnímu prarodiči nejlépe vyhovovat.
Malý Tobík z Prahy má kromě vlastních prarodičů také jednu náhradní babičku. Každý týden s ním podniká Hanka Labonková různá dobrodružství a malému klukovi plní jeho sny.
„Do projektu jsem se přihlásila, protože mi připadalo, že už jsem dost stará, spoustu věcí vím a mohla bych se o to podělit s někým jiným,“ vysvětluje Labonková.
Projekt sdružení Hestia s názvem 3G vznikl v roce 2011. Spojuje lidi od nejstarších po nejmladší. Člověk nad 50 let se dlouhodobě věnuje dítěti předškolního či školního věku. Pravidelně spolu tráví volný čas jedenkrát až dvakrát týdně po dobu minimálně šesti měsíců.
Tobíkovi vlastní prarodiče žijí na Moravě a právě Hanka Labonková mu vynahrazuje pozornost, která mu chybí. Kudrnatý klučina tráví s náhradní babičkou jedno odpoledne v týdnu.
„Hrajeme si doma, chodíme na hřiště. Byli jsme i na hradě, na výstavě, na Svatovítském pokladu. Jezdili jsme na kole,“ vyjmenovává Labonková.
Podobně jako Hanka a Tobík se přes Hestii vloni spárovalo 30 dvojic. Kromě dobrovolnických programů, které podporuje také stát, se prosazují i takzvané adoptivní babičky. Starší ženy tak za poplatek hlídají děti, například chůva Alena se stará o tři sourozence.
„Dělám to léta a v té rodině žiju. Chodí na Vánoce k nám, na Silvestra my jdeme k nim. Jsme pro ně další rodina,“ popisuje chůva.
Měsíčně dostane za hlídání nejčastěji v průměru šest až sedm tisíc korun za dítě. Závisí také na tom, jak je dítě staré a kolik času s ním tráví.
Pokud si rodiče hledají náhradní prarodiče přes některé soukromé agentury, musejí počítat s provizí za zprostředkování v řádech tisíců korun.
