Byla to sebeoběť. A to má úžasnou hodnotu, říká o Palachově činu farář, který ho pohřbíval
Palachův čin nebyla sebevražda ze zoufalství, ale šlo o sebeoběť jako výzvu. Tak to vidí farář České církve evangelické Jakub Schwarz Trojan, který před padesáti lety pohřbíval dvacetiletého studenta Jana Palacha. Po cestě k hřbitovu podle něj stály v ulicích tisíce a tisíce lidí. A jak vzpomíná v rozhovoru pro Radiožurnál na své první setkání s mladým studentem ze Všetat?
Byl jste farářem v Neratovicích - Libiši, kde byla členkou sboru i maminka Jana Palacha. Kdy jste poprvé Jana Palacha potkal?
Přišel na bohoslužbu pár dní před svým činem, na Boží hod (25. 12. 1968). Zaujala mě jeho tvář. Byla velice soustředěná, sledovala kázání a pak jsme při vycházení z kostela vedli asi půlminutový nebo minutový rozhovor. Tehdy jsem si uvědomil, že je to přemýšlivý člověk. Palach byl trochu zaražen tím, že se lidé přizpůsobili nové situaci.
Potom vás maminka Jana Palacha požádala, abyste pohřeb vedl?
Ano, jeho maminka.
Byla to sebeoběť. A to má svou úžasnou hodnotu, říká o Palachově činu farář, který ho pohřbíval. Mluvila s ním Pavla Lioliasová
Jak vzpomínáte na samotný pohřeb?
Musel jsem si nejprve uvědomit, jestli to byla sebevražda, nebo sebeoběť, což je podstatný rozdíl. U sebevraha jde obvykle o zoufalý konec života, kdežto tohle byla sebeoběť jako vztyčené znamení. Sáhl na svůj život, protože nám tím chtěl něco říct, vyzvat nás k tomu, abychom se zamysleli nad vlastním životem. Sebeoběť je tedy opravdu něco jiného než sebevražda ze zoufalství.
Co vás vedlo k přesvědčení, že v tomto případě to byla opravdu sebeoběť?
Bylo to i na základě toho rozhovoru krátce předtím a také motiv jeho činu, to provedení. Znamenalo to, že chtěl vyburcovat lidské svědomí, aby se lidé zastavili. Ve smyslu – když já jsem obětoval život, tak vy se přece nemůžete vrátit k denním pořádkům. Jak to provedl, nebyl akt samoty, nýbrž veřejný akt, kterým chtěl demonstrovat, předvést, ukázat, že se máme zastavit ve svých životech a přemýšlet o tom. Když si takto mladý člověk, který má před sebou celý život, sáhne na život a neudělá to ze zoufalství nad sebou, nad svým životem, nýbrž jako výzvu, udělá to na veřejném místě, tak nás zavazuje k tomu, abychom si uvědomili, pro co žijeme, jaký je smysl života.
Jak vzpomínáte na samotný obřad? Jaká byla atmosféra na Olšanských hřbitovech?
To bylo mimořádné už v tom, že po cestě k hřbitovu stály v ulicích tisíce a tisíce lidí. Bylo to doprovázené hlubokou účastí přítomných. Vůbec to bylo neuvěřitelné, jak to v celé společnosti zapůsobilo. Ani vládnoucí komunisté neudělali nic, že by tomu čelili. Mělo to volný průběh. Spontánně se projevil smutek a zasaženost lidí na veřejnosti. Bylo to velmi spontánní.
A hlídala Palachův pohřeb státní bezpečnost?
Na žádný projev jejich přítomnosti si nevzpomínám.
Jeho manželka ale doplňuje: Samozřejmě že tam byli, stáli za zídkou hřbitova a celý pohřeb si fotili.
Dala život tomu, kdo zasáhl celý svět
Byl jste i potom v kontaktu s matkou Jana Palacha?
Čas od času ano. Reakce množství lidí na čin ji zastihla uprostřed pochopitelného smutku. Najednou si ale uvědomila, že ten čin přerůstá soukromou bolest, její vlastní. Že má ještě rozměr veřejný a politický, že to proniká do celosvětového kontextu. Uvědomila si, že ten čin nebyl soukromý, že nemá právo na soukromý žal, nýbrž že si má uvědomit tu souvislost. Neobyčejně jí to pomohlo celý smutek překonat. Uvědomila si, že její syn probudil svědomí světa.
O faráři Trojanovi
Jedenadevadesátiletý Jakub Schwarz Trojan je český teolog a bývalý děkan Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Za své postoje byl v roce 1948 vyloučen z Vysoké školy obchodní, později vystudoval Univerzitu Karlovu a Vysokou školu ekonomickou v Praze. Jako farář pracoval ve Kdyni na Šumavě a pak ve sboru v Neratovicích – Libiši. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a organizoval bytové semináře. Komunističtí tajemníci pro věci církevní ho zbavili „způsobilosti k výkonu duchovenské služby“. Nastoupil jako účetní do družstva Montáž, nejméně patnáctkrát ho zadržela StB, která ho sledovala a snažila se neúspěšně vydírat. Po roce 1989 nastoupil jako profesor na Teologickou fakultu UK, později se stal děkanem.
Spoluúčast, kterou jí lidé projevovali, ten nesčetný počet dopisů, jak se o tom psalo nejen v našem, ale i světovém tisku, jí pomohly, aby žal překonala. Když si uvědomila, že dala život tomu, který teď zasáhl celý svět.
Vidíte nějaký smysl v oběti Jana Palacha?
Jistě. Nezapomeňte, že bylo několik následovníků Jana Palacha, takže bylo nebezpečí, že to mládež bude napodobovat. Všude, kam jsem přišel a kde jsem o tom hovořil, jsem zdůrazňoval, že to následování nemá být v nápodobě činu, nýbrž rozvedeno do každodenních malých obětí. Překonávání svých zájmů, svých tužeb, práce a úsilí o to, aby mým životem byla obohacená celá společnost.
Byl jste roku 1970 kvůli Palachovu pohřbu i na výslechu u StB?
Pokusili se na mě svést, že jsem mohl za to, že se Jan Palach upálil. Řekl jsem jim, že je to naprostý nesmysl, rezolutně jsem to vyloučil.
Řekli, že mají tři svědky, tak jsem řekl, ať je přivedou. A to už se začali cukat: ‚Však vy víte, že jste ho přesvědčoval.‘ Tak říkám: ‚Ano, vím, že jsem ho nepřemlouval. A chci se těch svědků zeptat, na základě čeho tak soudí. ‘ V té věci jsem si byl naprosto jist.
Když se teď zpětně díváte na čin Jana Palacha po padesáti letech, jak ho hodnotíte?
Byla to sebeoběť. A to má svou úžasnou hodnotu. Palach sebeobětí přispěl k tomu, že vzedmutí vlny odporu proti systému v roce 1989 bylo spojované s jeho jménem. Ukázalo se, že ti, kteří mluvili o zbytečné oběti, neměli pravdu. Jeho oběť byla silná v tom, že ti, kteří povstali dvacet let poté, se odvolávali na něj. Byl tak přítomen v prvních týdnech odporu proti systému.
Podívejte se na unikátní záběry z ledna 1969, kdy se lidé v ulicích Prahy loučili se zesnulým studentem Janem Palachem. Natočil je Ladislav Gahler a před deseti lety je zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů.
