Dívka trhala borůvky a ztratila se, četníci ji umlátili, vzpomíná vnuk na dědův příběh z tábora v Letech
Památník Romů a Sintů v Letech na Písecku řešili politici od 90. let, otevřel se až teď. Vznikl na místě pracovního tábora, kde zemřelo 326 lidí. Jedním z vězňů byl i Josef Serinek. V roce 1942 ho s ženou a dětmi zatkli protektorátní četníci a deportovali do tábora. Serinek ale po šesti týdnech s dalšími vězni uprchl a do konce války působil v protinacistickém odboji jako Černý partyzán. Jeho příběh pro Radiožurnál připomíná vnuk Zdeněk Serinek.
Pro projekt Paměť národa jste uvedl, že většinu věcí o životě svého dědy jste se dozvěděl až z jeho pamětí, které vyšly v roce 2016. Je to tak?
Ano. Byla to spíše taková poslední kapka, když jsem se dozvěděl skoro maximum o jeho životě a o tom, že byl v tom táboře. Částečně jsem se některé věci dozvěděl náhodně už v roce 2005.
Mnoho potomků přeživších pracovního tábora v Letech se otevření památníku nedožilo. Bude důstojnějším místem než dosud, ale mělo to být podstatně dřív, říká Zdeněk Serinek
Jak jste dědečkovy paměti četl, co za těch šest týdnů v táboře v Letech Josef Serinek zažil?
Popisuje tam toho docela dost, hlavně ten příchod. Jak byli všichni hned českými četníky mláceni, než vstoupili do brány tábora. Jak strašné tam byly podmínky – jak hygienické, tak to, jak každý den dostávali jídlo, nepravidelně a malé dávky. Jak strašně museli dřít v kamenolomu, kde ručně mlátili kámen na stavbu tehdejší plánované dálnice.
A v neposlední řadě tam popisuje jeden případ, kdy byl nejenom on, ale celý tábor svědkem, jak četníci umlátili asi 16letou dívku, která, když byli v lese na dříví, měla hlad, natrhala si pár borůvek a tím pádem zabloudila. Tímto způsobem ji potrestali a umlátili ji k smrti.
Děda tam píše, že za svůj pobyt šesti týdnů takových incidentů zažil sedmnáct.
Váš dědeček nakonec utekl, zapojil se do partyzánské činnosti. Roky pak dokázal unikat jak německé armádě, tak protektorátním četníkům. Čím to, že byl v boji tak úspěšný?
Měl zkušenosti z první světové války, byl součástí takzvaných zelených kádrů, když – dá se říci – zběhl. Celý svůj život žil v přírodě. Narodil se v cikánském voze u Boleveckého rybníka v Plzni a celý život kočovali za prací na Žatecku, na Podbořansku, po chmelnicích, po různých zemědělcích, sedlácích, na sezonní zemědělské práce a podobně. Takže měl žití a přežití v přírodě od malička v sobě.
Nový památník v Letech připomíná oběti romského holokaustu. Na místě tábora stál půl století vepřín
Číst článek
Pojďme teď k památníku v Letech, který se v úterý otevírá. Podílel jste se na jeho podobě. Jak jste s tím vším, s výsledkem té podoby a zároveň s tím, že se vůbec otevírá, spokojen?
Ohledně toho, že se otevírá, už je nejvyšší čas. Památník měl být podle mého názoru už otevřený dávno. Bohužel, politická vůle v minulosti byla taková, že trvalo skoro 30 let, než se to podařilo prosadit, než došlo k vykoupení prasečáku a než se postavil současný památník.
Mělo to už být podstatně dřív, protože někteří pozůstalí, spousta potomků přeživších nebo po obětech holokaustu, se toho třeba ani nedožili. A myslím si, že památník bude daleko důstojnějším místem, než to bylo doposud.
