Poskytují rehabilitace a zároveň vyrábí protézy. Centrum ve Lvově se stará o 40 pacientů po amputaci
Až 50 tisíc pacientů s amputacemi ročně plánuje do budoucna ošetřovat národní rehabilitační centrum v západoukrajinském Lvově. Otevřelo před pár měsíci. Teď v něm mají asi 40 pacientů – hlavně vojáků zraněných na frontě. Kvůli zaminovaným oblastem na východě Ukrajiny ale podle zdejších zdravotníků potřebují stále častěji pomoc a péči i civilisté.
Na moderní nemocniční chodbě stojí staré piano. Starší muž na něm hraje pomalou melodii. Vedle nástroje má postavený invalidní vozík. Jiný – mladý – muž na vozíku ho z povzdálí pozoruje.
Dvacetiletý Ruslan přišel o obě nohy v bojích na východě Ukrajiny loni v prosinci. Teď se učí chodit s protézami v národním rehabilitačním centru Unbroken ve Lvově. Budova otevřela teprve v dubnu. Do tónu klavíru se tak stále ozývá stavební ruch.
Rehabilitaci centrum nabízí od podzimu. Ruslana přijde pozdravit fyzioterapeutka Roxy. Před prosklenými automatickými dveřmi na ni čeká skupina mužů. Pustí je do menší tělocvičny a začne společné cvičení.
Někteří muži leží na žíněnkách na zemi. Dva zaujmou místo na dvou velkých polohovacích lehátkách. Roxy udává tempo cvičení. Protahování, sedy-lehy, šlapání jako na kole.
Vzduchem se míhají pahýly končetin i protézy. Roxy mi mezitím představuje některé ze svých pacientů.
Zachránit od modřin i od smrti. Podnikatelé z Ukrajiny zahájili výrobu vojenského vybavení
Číst článek
Je mezi nimi i muž z Bachmutu, který se tam ještě v březnu staral o místní „bod nezlomnosti“. To byla místnost, do kterého si mohli lidé přijít dobít telefon, zahřát se, napít se teplého čaje. Podobná místa vznikala přes zimu po celé Ukrajině. Kvůli ruským útokům na infrastrukturu si lidé zvykli na výpadky elektřiny i tepla.
V Bachmutu si někteří lidé přivykli i na každodenní střelbu. Postupně se ale smyčka okolo Rusy obléhaného města stahovala a o evakuaci poprosil i správce „bodu nezlomnosti“.
„Mohlo nás tam v tu chvíli být tak ještě 60,“ odhaduje o čtvrt roku později na západě Ukrajiny. Jenže ruské útoky komplikovaly i evakuaci civilistů. Správce nakonec z města odvezli až vojáci při zdravotnické evakuaci, když mu pod nohama vybuchla munice. O nohu přišel. Možná mu ale nakonec zachránila život.
Civilisté z Bachmutu
Většina civilistů, kteří teď do centra přicházejí s válečnými zraněními, jsou právě z Bachmutu. „Jsou to hlavně starší ženy, zůstávají v ostřelovaných městech tak dlouho, jak to jde. Bojí se odjet. A nakonec skončí u nás,“ popisuje fyzioterapeutka Roxy.
Starají se tu třeba i o pacienty, kteří o končetinu přišli třeba kvůli cukrovce. Většinu ze současných 40 obyvatel zrekonstruované sedmipatrové budovy ale tvoří vojáci.
Na zelené žíněnce cvičí i jeden z velitelů. Nohy mu lékaři amputovali pod koleny. Pak dostal speciální protézy voperované přímo do původní končetiny.
„Byl první, kterému u nás – a dost možná i na celé Ukrajině – takovou operaci udělali,“ vysvětluje Roxy, zatímco koriguje pacientovy pohyby.
Většina lidí ve Lvově ale dostane tradičnější nasazovací protézy. Někteří čekají na ty bionické ze zahraničí, jiní jen na to, až jim tu jejich vyrobí v suterénu nemocnice.
Výroba protéz
„Jsme první a zároveň jediná nemocnice na Ukrajině, ve které je sedm pater pro rehabilitaci pacientů a zároveň dílna na protézy,“ poznamenává Roxy, když mne vede do dílny.
Okolo nerezového stolu se nad svěráky z dřevěnými tyčemi sklání dva mladí muži – Boďa a Lubomír.
‚V zimě jsme dělali zákopové svíčky, teď píšeme dopisy.‘ Ukrajinci se vrací domů jen pomalu
Číst článek
Místnost vypadá jako keramická dílna. U zdi leží několik balíků sádry, ze které Boďa a Lubomír dělají makety pahýlů končetin.
V další místnosti na zdi visí kleště, nůžky, šroubováky, pilníky, pilky a vrtačky. Poslední místnost připomíná laboratoř. Uprostřed ní stojí Nazar Bahňuk a dohlíží na výrobu samotných protéz: „Máme tady různé typy materiálů, které zahřejeme, aby byly ohebné a daly se zformovat podle toho sádrového modelu.“
Většinou tu dělají první – provizorní – protézy, na kterých si pacienti teprve zkouší, jak jim náhradní končetina sedí. Nazar se teď ale sklání nad průhledným skeletonem, který má být pro jednoho z civilistů na několik let finální.
Protézy Nazar vyrábí už od roku 2004, v posledních letech mu práce přibylo: „Válka trvá už od roku 2014. Teď se liší množstvím zraněných vojáků, ale jejich zranění a druhy amputací zůstávají stejné.“
Nejčastěji jde o amputace nohou po výbuchu miny. „Vojáci občas přichází i o ruce, když vedle nich něco velmi blízko vybuchne,“ popisuje Nazar.
Lvov se postupně stává protetickým a rehabilitačním centrem Ukrajiny. Další klinika pro lidi po amputacích vyrostla na předměstí Vynnyky vedle zařízení pro veterány.
Na rozdíl od té v centru Lvova zatím nemá lůžka a poskytuje jen ambulantní péči. Do budoucna by ale chtěli dostavět i lůžkové oddělení a sály pro plastickou chirurgii. Starali by se tu také o jizvy nebo třeba zranění v obličeji.
Když zjišťuji, jestli se obě kliniky vzájemně konkurují a bojují o pacienty, dostávám odpověď: „Ne, o pacienty rozhodně nebojují, těch je a bude ještě dlouho víc, než můžou přijmout. Jestli o něco bojují tak o přízeň donorů a podporovatelů, za kterými jdou peníze…“
Klinika ve Vynnykách například získala podporu první dámy Ukrajiny Oleny Zelenské.
U vchodu je nepřehlédnutelný nápis Superhumans (superlidé). V přízemí několik pracovních stolů. Jednou by na nich chtěli upravovat právě bionické protézy. V patře je bazén, tělocvična a několik ošetřoven.
„Kdybyste měla víc času, tak vám nabídnu čaj,“ směje se ergoterapeutka Marija, „Roman by vám ho udělal. Pravý čínský i s čajovou ceremonií.“
Roman je Marijin pacient, který přišel o levou ruku a několik prstů na té pravé. Teď sedí ve speciálním křesle, na pahýlu ruky má senzory, přes které ovládá kurzor na obrazovce.
„Takto cvičí svaly proto, aby pak zvládl ovládat bionickou protézu, na kterou čeká,“ vysvětluje Marija a dodává: „No a tou přípravou čaje zase cvičí jemnou motoriku v prstech, které mu zůstaly.“
S Ruslanem, který se na druhé straně Lvova učí znovu chodit, má Roman kromě amputovaných končetin společného víc. Oba se plánují vrátit do armády.
Ani na západní Ukrajině není bezpečno. V noci sleduji, kam letí rakety, říká humanitární pracovnice
Číst článek
Ruslan, který vystudoval geodezii, si dokáže svou novou roli představit v zázemí u map a počítačů. „Záleží vždy na rozhodnutí velitele, jestli vojáka s protézou přijme zpět do aktivní služby,“ říká Ruslan s tím, že zná i vojáky, kteří se i s protézami ruky dál zapojují do bojů.
„Uvažovat nad tím, že nemám nohy a co tedy budu dělat, by k ničemu nevedlo,“ dodává Ruslan rozhodně. „Možná první tři dny jsem byl naštvaný, pak jsem se začal těšit na to, až dostanu protézy. Teď s nimi zatím chodím za pomocí berlí, už je to ale dobré.“
Smířit se se ztrátou končetin civilistům i vojákům přímo v budově pomáhají i psychoterapeuti, psychologové a psychiatr.
Každou středu se také potkávají s ostatními pracovníky – hlavně fyzioterapeuty – a o pacientech společně mluví a řeší jejich potřeby.
Centrum duševního zdraví
Na druhém patře klinika otevřela centrum duševního zdraví. Cedule při vstupu prozrazuje, že k dispozici je psychoterapie, psychiatr, arteterapie a skupinová terapie, kterou zde mohou dělat jen s civilisty, upřesňuje Roxy.
„Vojáci přicházejí se symptomy posttraumatické stresové poruchy,“ popisuje hlavní psychoterapeut Olexij Smirnov. Někteří mají podle něj problémy se spánkem, jiní se cítí stále pod stresem.
Lidé po amputacích podle Smirnova také potřebují pomoc s fantomovými bolestmi. „A zároveň s tím, jak se znovu stát součástí společnosti. To je pro ně velké téma,“ dodává.
Téma je to i pro Elenu původem z Rubižného v Luhanské oblasti, teď je doma v Ternopilu asi dvě hodiny od Lvova. Už v Rubižném ještě před ruskou invazí loni v únoru podporovala jako pedagožka a dobrovolnice různými aktivitami ukrajinskou armádu.
Když před boji utekla na západ, začala navštěvovat místní nemocnice, do kterých na léčení začali proudit zranění vojáci. Jeden z nich ji poprosil, jestli by nemohla zařídit, aby mohl na lůžku malovat.
Zařídila. A zorganizovala výtvarné dílny i pro další zraněné vojáky v celé nemocnici.
„Když jdu nyní po ulici, neustále si všímám, jak je veřejný prostor pro lidi s amputacemi nepřívětivý,“ vyjmenovává Elena, co všechno se ještě musí změnit: rozbité chodníky, chybějící nájezdy pro invalidní vozíky, příliš krátká doba na semaforech pro chodce, veřejná doprava v malých minibusech nebo se schody do tramvají.
„A taky, jak se vůbec na lidi s amputacemi díváme, jak o nich mluvíme. V tom se musí ještě ukrajinská společnost hodně změnit,“ uzavírá Elena.
