‚Neměli tváře. Někdy se povedlo najít jenom kusy těla.‘ Svědectví obyvatelky Izjumu o ruském útoku
Rusové před dvěma lety zaútočili na její zemi, ostřelovali a šest měsíců okupovali její město, zabili jí maminku. Tetjana Pryvalichinová před válkou žila v Izjumu a vypráví pro web iROZHLAS.cz svůj příběh. „Rozbilo mi to srdce i duši,“ říká se slzami v očích. Nyní žije v Česku, na návrat ale nepomýšlí: „Nedokážu si představit, že bych se do Izjumu vrátila. Měla bych pocit, že bydlím na hrobě své maminky a svých blízkých.“
Tánino vyprávění začíná popisem, jak se dozvěděla o tom, že 24. února 2022 zahájilo Rusko válku proti Ukrajině.
„Kamarádka mi kolem šesté hodiny ráno poslala esemesku: Táňo, začala válka, v Kyjevě a Charkově jsou rakety. Moje dcera ten den jela do Charkova a já jsem se na ni zlobila, protože jsem si myslela, že se začátek války blíží, ale nikdo nečekal, že bude v takhle velkém rozměru. Zavolala jsem všem kamarádům, kteří mohli být v Charkově, naštěstí tam syn známé byl a mohl tedy vyzvednout moji dceru,“ oddychla si po prvotním vystrašení, úleva ale nevydržela dlouho.
Zničené ukrajinské domy či mosty, ale i ruské zákopy. Válečnou zkázu ukazuje srovnání satelitních snímků
Číst článek
Situace na Ukrajině se jenom zhoršovala. A tak dva dny po začátku invaze naznali, že je čas, aby si našli úkryt ve sklepě. Chtěli být chráněni před možnými útoky, které slyšeli všude kolem sebe.
Táňa s dcerou, svou maminkou a dalšími známými se od 26. února do 4. března schovávali ve sklepním úkrytu. Na začátku března Rusko silně bombardovalo Izjum, vojáci odpálili plynovod a obyvatelé města tak ani neměli na čem si připravit jídlo.
Postupem dní došlo také k přerušení dodávek vody a elektřiny. Teploty se pohybovaly v záporných teplotách, deset stupňů pod nulou bylo běžných. „Mačkali jsme se ve sklepě. Neměli jsme se jak ohřát,“ vzpomíná Táňa. „Byl tam pes, poslední noc jsme s ním spali, abychom cítili alespoň nějaké teplo,“ vypráví Táňa a přitom se nedokáže ubránit slzám, které se jí hrnou do očí.
„To byla hrozná noc. Rozhodli jsme se, že se podíváme, jestli máme auto v pořádku, a pokud ano, utečeme,“ popisuje rozhodnutí, které v tem moment padlo.
Úprk z města
Izjum rozděluje řeka na dvě části: Rusko začalo obsazovat nejprve levý a až potom pravý břeh. Na něm se nacházel bytový dům, ve kterém Táňa do února 2022 bydlela.
„Když jsme tam přiběhli, zůstávali tam ještě všichni sousedé, nikdo nechtěl odcházet. Na levém břehu města už to byla hrůza, ale pravá část byla trochu klidnější,“ vzpomíná.
„Maminka to viděla a řekla, že s námi nepojede. Nechtěla s námi jít. Přála si zůstat doma,“ popisuje Táňa třesoucím se hlasem. Tehdy to ještě nevěděla, mohla jenom tušit, že tohle je možná jeden z posledních okamžiků, který společně prožívají.
Izjum byl obklíčený ruskými tanky, zůstala poslední volná cesta, jak se dostat pryč. Tou utekla Táňa s dcerou do Dnipra.
Ztráta maminky
6. března si naposledy volaly s maminkou, kterou skutečně nepřemluvila, aby s nimi město opustila. Jako silně věřící chtěla totiž zůstat v blízkosti kostela, který byl hned přes ulici.
Poslední, co Táně říkala, bylo, že je Izjum pod palbou. Stěžovala si, že nemohou ani vycházet ze sklepního úkrytu ven. Schovávali se tam společně s dalšími padesáti lidmi. Pak už si Táňa s maminkou nezavolaly.
10. března přijela Táňa do Čech. Když se přihlašovala v Kongresovém centru, které bylo záchytným bodem pro ukrajinské uprchlíky, začaly jí chodit fotografie od sousedů, jak zničené jsou domy. Zasažený byl i ten, ve kterém s rodinou donedávna žila. Rozklepala se, protože se bála, aby v bytě nebyla v době zásahu její maminka.
V Izjumu zůstala ještě i Tánina sestra Viktorie, které následně řekla, že je její dům vybombardovaný. A poprosila ji, aby se tam šla podívat. „Sestra si myslela, že maminka odjela s námi, ale až já jí řekla, že v Izjumu zůstala, že odmítla odjet,“ popisuje.
‚Típali o mě cigarety, střelili mě do nohou.‘ Lidé z Izjumu popsali, jak je Rusové mučili a znásilňovali
Číst článek
Poté, co odezněly výbuchy, vydala se Viktorie do centra města, kde nacházela na ulici těla mrtvých lidí. „Těla se chaoticky povalovala všude. Snažila se dovolat mamince i sousedům, ale nikdo nereagoval. Všechno bylo zničeno,“ přibližuje Táňa.
„Doufali jsme, že třeba maminka vyběhla ze sklepa a je naživu. Sestra běhala po městě a hledala ji. Pak jsme ale zjistili, že zemřela pod domem, protože našli její spálené doklady, pas a další věci,“ dodává.
Okupace
Izjum drželi ruští vojáci v rukou šest měsíců. Stále chyběly dodávky vody, elektřiny i plynu. Jídlo si lidé připravovali venku na ohni. Vodu brali z řeky nebo ve studních.
Velký problém byl s léky. Ty totiž nebyly dostupné, což se dotklo zejména starších obyvatel, kteří odmítli město opustit a trvali na tom, že v něm zůstanou. To se jim často nakonec stalo osudným. „Nezabilo je sice Rusko, zemřeli sami. Ale stalo se to proto, že u sebe neměli léky, nebyla tam pro ně žádná lékařská pomoc, nefungovaly nemocnice,“ upozorňuje Táňa na bezvýchodnou situaci.
Rusové také v určité hodiny plenili město. Táňa popisuje, jak pronikli do bytu, kde vzali vše, co nebylo napevno přidělané: „Sebrali nábytek, televize, pračky. Sprostě kradli.“
Ojedinělé nebyly ani případy znásilňování. Ti, kteří v Izjumu během okupace zůstali, slyšeli ženy křičet a naříkat. Ale nebylo, jak jim pomoct.
‚Jednoho dne jsme se probudili a všichni byli pryč.‘ Svědectví, jak obyvatelé Izjumu přežili okupaci
Číst článek
Táňa připouští, že i v Izjumu byli kolaboranti, kteří napomáhali ruským vojákům. O nich ale sama mluví jako o zlých a sobeckých lidech.
Masové hroby v Izjumu
Přeživší v Izjumu chtěli hledat své spoluobyvatele, chtěli se podívat pod trosky domů, ale neměli na to patřičnou techniku. V dubnu už se tak městem začal linout zápach mrtvých těl, které nikdo neodklízel.
„Naši chlapi se odhodlali k tomu, aby těla vykopali. Když je začali odhalovat, zjistili, že Rusové zabili celé rodiny. Některé měly i osm členů. Zabili i malé děti, znala jsem jednu rodinu, kde byla maličká tříletá holčička,“ vzpomíná Táňa a popisuje další příběhy. „Některé rodiny měly osiřelé děti, byli to studenti, kteří v tu dobu nebyli v Izjumu,“ dodává.
Někdy se dobrovolníkům povedlo najít pouze části těla – ruce, nohy. „Viktorie našla část, která vypadala jako maminčina. Jestli byla skutečně její, to nevím, protože už dva roky čekáme na výsledky testu DNA,“ popisuje beznaděj, kterou nyní cítí dva tisíce kilometrů daleko.
„Zemřela tam i naše maminka. Petrova Ljubov byla bystrý, laskavý člověk, byla a je tou nejlepší maminkou na světě, jakou jsme si kdy mohli představit. Její smrt je pro naši rodinu obrovskou bolestí a tragédií do konce života. A nejhorší je, že ani po dvou letech nebyla identifikovaná a nemáme její hrob.“
Tetjana Pryvalichinová
Lidi neměli možnost pohřbívat své příbuzné sami. Pokud je přesto pohřbili například na zahradě, donutili je okupanti tělo vykopat a následně ho přesunuli do lesa, kde vznikla masová pohřebiště.
Tánina maminka měla být pohřbena ve 283. hrobě. Jenže když se po osvobození Izjumu do města dostali mezinárodní vyšetřovatelé, zjistili podle ostatků, že do něj Rusové umístili sousedku. Rodina tak stále čeká, až vyšetřovatelé dokážou určit, kde je tělo jejich maminky.
Na hromadném hřbitově v Shakespearově ulici v Izjumu bylo celkem exhumováno 449 těl obětí ruské agrese. Asi 100 zůstává neidentifikováno.
Setkání se sestrou
„Když jsem se poprvé viděla se sestrou přes videohovor, byl to šok. Strašně zhubla,“ popisuje Táňa. Viděly se v červnu, až poté, co se Viktorii podařilo prchnout z Ruskem stále okupovaného Izjumu.
Rusové za každou odvezenou ukrajinskou mrtvolu platili, hodně lidí zmizelo, říká paní Ludmila z Izjumu
Číst článek
Do té doby si spolu jenom volaly. Viktorie kvůli tomu musela jezdit za město, aby chytila signál. Během telefonátů se snažily společně identifikovat obyvatele Tánina vybombardovaného domu, jejichž ostatky postupně se nacházely.
„Ti lidi totiž často neměli tvář. Nebylo možné je podle toho rozpoznat,“ vysvětluje. „Měli jsme proto na telegramu skupinu, kam jsme si se známými posílali fotky a zkoušeli jsme dát dohromady, který z našich sousedů to mohl být,“ líčí.
Pomáhalo, když měl člověk tetování, ale ani to nebyla jistota. Zkoušeli také klíče, které u mrtvých našli po kapsách, a obcházeli ne úplně zničené byty.
Táňa se najednou odmlčí, přestane sledovat linku příběhu, který vypráví, a začne vyjmenovávat obyvatele, které se dosud nepodařilo identifikovat. Její výčet není vůbec krátký. V jediném bytovém domě zemřelo nejméně 54 civilistů.
Návrat zpátky?
Na Ukrajinu se Táňa vrátila pouze jednou. Kvůli objasňování smrti její maminky přijela minulé září za vyšetřovatelem. Rodina už absolvovala dva testy DNA – jednomu se podrobila sestra Viktorie, na druhý šla Táňa.
Také navštívila už osvobozený Izjum. „Bylo to strašné, hrozné. Rozbilo mi to srdce i duši,“ říká a při těchto slovech se jí zlomí hlas. Dále pokračuje s pláčem: „Všechen náš život zničilo Rusko. Nikdo z nás nechtěl ‚Ruský mír‘, žili jsme spokojené životy. Měli bydlení, práci, jezdili na dovolené.“
„Je to obrovská tragédie. Každý člověk v Izjumu někoho ztratil kvůli válce.“
Tetjana Pryvalichinová
Město je zničené. „Nemůžu tam bydlet, ani až skončí válka. Začínali bychom od nuly. Ale byl by to hrozný život,“ nastiňuje. „Teď si nedokážu představit, že bych se do Izjumu vrátila a začala tam zase bydlet. Někteří představitelé chtěli náš zničený dům opravit, abychom se měli kam vrátit. Ale já bych měla pocit, že bydlím na hrobě své maminky a svých blízkých,“ vysvětluje své dilema.
Zločiny v Izjumu zkoumá český kriminolog. Cílené represe jsou podle něj ruský ‚modus operandi‘
Číst článek
Útočiště našla před téměř dvěma lety v Česku. Nejprve bydlela v Braškově, kde ukrajinským uprchlíkům podle Táni místní hodně pomohli. Hodně mluví o starostovi Vladimíru Drábovi, který otevřel obecní tělocvičnu, kde mohli Ukrajinci zůstat. Táně pak na pár měsíců nabídl bydlení fotograf Honza Altner. Nyní bydlí na Kladně.
Vůči Česku a Čechům cítí obrovský vděk: „Ráda bych jmenovitě poděkovala panu Vladimíru Drábovi, Iloně Konečné, Kateřině a jejich rodinám, kteří nám opravdu hodně pomohli.“
S pomocí starosty Braškova si velmi rychle našla v Česku práci jako účetní, což byl obor, kterému se věnovala už na Ukrajině. Na strastiplné cestě poznala svého „strážného anděla“, jak mluví o kamarádce Kláře Savkové. Nyní spolu už skoro rok pracují v soukromé účetní firmě.
Táňa ani po dvou letech nedokáže pochopit, proč k ruské invazi došlo. Nemyslí si, že by k ní Ukrajinci dávali záminku. Chce věřit, že ti, kdo za zločiny mohou, stanou před spravedlností. „Válka se odehrává ve 21. století. Každý má v telefonu důkazy. Díky technologiím jich máme spoustu, máme záznamy,“ podotýká odhodlaně.
Rusku nikdy „zatracenou válku“ neodpustí.
