Vodu, palivo nebo léky. Team4Ukraine dováží do ostřelované Avdijivky v Donbasu akutní pomoc
Východoukrajinská Avdijivka je teď průsečíkem nejtěžších bitev mezi ukrajinskými obránci a ruskými agresory. Přesto ve městě stále žijí civilisti – a právě těm se českému Team4Ukraine podařilo přivézt nezbytnou humanitární pomoc – elektrocentrály, naftu, benzin nebo léky.
Zatímco mi Jan „Sully“ Heřmánek, jeden ze šéfů Team4Ukrajine, popisuje, co všechno po vyčerpávající nonstop jízdě z Česka do Donbasu přivezli, další dva členové českého týmu i pekař a pastor Oleg Tkačenko a jeho adjuntant pan Ihor přeskládali pomoc do pancéřované dodávky a vyrážíme do Avdijivky.
Poslechněte si reportáž zpravodaje Českého rozhlasu na Ukrajině Martina Dorazína.
Čeká nás jeden hodně nebezpečný úsek mezi severním a jižním křídlem ruského obklíčení Avdijivky, a proto musíme zvolit tu nejbezpečnější možnou trasu.
Projeli jsme jednou z vesnic před Avdijivkou. Byla hodně rozstřílená, mnohem víc než před těmi dvěma nebo třemi týdny, kdy jsme tu projížděli. Pole možností, kudy projet, se neustále zužuje. I teď jsme už museli volit jinou bezpečnější trasu než tu nejkratší.
Do Avdijivky jedeme s humanitární pomocí možná naposledy. Příště už se nám to nemusí povést.
S Igorem, který je místní a nedávno se odsud evakuoval, hledáme dům, kam žádná humanitární pomoc nejezdí. Ve sklepě tam žije asi dvacet lidí, kteří potřebují generátor.
Ze sklepa vychází paní Varja, která odsud nechce odjet. Oleg nás teď ještě chce vyfotit. Není moc příjemné se tady zdržovat, ale teď je ticho. Posledně byla slyšet neustálá střelba.
Paní Varja říká, že mají vše kromě pitné vody. Je tak ráda, že jsme tady vyložili pár kanystrů. Přestože zde mají vrt, voda z něj se nedá pít.
Kanystry jsou vzácné zboží, zvláště loni jich bylo málo, nyní už je to lepší, vzpomíná si Oleg.
Igor přinesl samovar ze svého bytu. Nyní ještě běží pro mikrovlnku.
Před dvěma týdny do Ihorova domu přiletěla raketa. Ženou to vyhodilo z pátého patra, zlomila si ruku, ale přežila. Tchýně je stále někde pod troskami, ukazuje mi Ihor.
Žena v pátém patře hledala signál, někdy je tam totiž možnost si zatelefonovat.
Stanice nezlomnosti
Po několika podobných zastávkách mezi ruinami paneláků přijíždíme do cíle naší cesty: k podzemní Stanici nezlomnosti, která nabízí pomoc zbylým obyvatelům Avdijivky. Uvítala nás tu její vedoucí, paní Aňa.
Stanici nezlomnosti v Avdijivce došel plyn i benzín. Musíme ho platit ze svého, vypráví místní
Číst článek
Vysvětluje, že stanice je kvůli bojům oficiálně zavřená. Lidé sem přesto přicházejí, a to pro potraviny a najíst se. Odmítnout je nemají srdce.
„Nechali jsme tady elektrocentrálu, přes 250 trvanlivých jídel, kanystry s naftou, rozvody k elektrocentrále a léky za 35 tisíc korun, aby přežili zimu. Dále taky baterky nebo powerbanky,“ popisuje šéf Team4Ukrajine.
Dodává, že na zničená města na Ukrajině si už v určitém smyslu zvykl. „Lidé jsou schovaní ve sklepě. Ti, kteří nechtějí odejít, se snaží přežít. Ten, kdo může, se jim snaží pomáhat a vojáci se snaží chránit a držet Rusy co nejdále od nich,“ říká.
Ve sklepní Stanici nezlomnosti se potkáváme s jednotkou Bílých andělů – to jsou policisti, kteří mají evakuovat civilisty z těch nejohroženějších míst. Podle policejních odhadů v Avdijivce zůstává téměř 1600 obyvatel.
Po předání humanitární pomoci nás ještě čeká cesta zpět, zase kolem koksovny a ruských linií.
