Vuhledarské Marie utrpěly šrámy. Z ukrajinského města zbyly už jen trosky, přesto zde stále žijí lidé
Ruská invazní armáda při svých útocích na Ukrajině nehledí na životy civilistů, ani na jejich domy, byty nebo chrámy. Ničí všechno, co jí stojí v cestě – jako například město Vuhledar v Donbasu. To, přesněji řečeno jeho trosky, se stalo jedním ze symbolů válečného utrpení na východní Ukrajině. Někteří lidé ve městě ale zůstávají žít i dál.
Pan Nikolaj mě vede k domu, který dostal čerstvý zásah. Napravo od něj je pravoslavný kostel, který ještě stál, když jsem tu byl naposled.
„Báťuška Mykola, který měl tento chrám na starosti, utekl, je to darebák,“ říká si Nikolaj jen tak sám pro sebe a klaní se směrem k ikonám, které ještě zůstaly celé. „Válka nešetří nic a nikoho,“ poznamenává trpce.
Nikdo nic neukradl, jen ikona panny Marie s jezulátkem je trochu poškozená. Zvenku je vidět, že kupoli kostela zásah odmrštil ven na chodník a zůstala z ní jen konstrukce a pozlacený kříž.
Ikona vuhledarské madony však není jedinou Marií, která tu utrpěla šrámy. V jiné části města se potkávám s paní Marií Pavlovnou, která je druhou zraněnou Marie – víc na duši než na těle.
Slisovaná lednice
Mariin manžel zemřel před 15 lety a Marie říká, že je v podstatě dobře, že se nedožil dnešní doby. „Srdce by mu prasklo, byl to panikář.“
Sedíme venku na lavičce, chvíli mlčíme, chvíli si povídáme. Paní Marie ukazuje dozadu přes obrovské prostranství poseté většími či menšími krátery ke svému domu. Z bytu, který býval bytem, nezůstalo téměř nic.
Ve fasádě zeje jen obrovská díra. „Teď mám třípatrový byt. To, co jsem vždycky chtěla,“ říká s hořkou ironií v hlase. Dolů díra k sousedům, ve stropě další díra. Není tam vůbec nic, ani okna, ani dveře, ani nábytek.
„Lednici tlaková vlna doslova slisovala a připlácla k okennímu parapetu, jakoby ji na něj nalepila,“ popisuje jak to teď v jejím bytě vypadá.
Prý tady čekáme na příchod ruského světa, říká žena z Vuhledaru. Z města nechce odejít kvůli svým psům
Číst článek
S manželem celý život pracovali, aby si mohli koupit auto a byt. Odjeli kvůli tomu na Sibiř do Jakutské oblasti, kde byly mnohem větší platy. Potom se vrátili a Marie si našla práci – kde jinde než na šachtě, nic jiného tady kolem nebylo. Obsluhovala výtah, horníky spouštěla a vyvážela na hloubku a z hloubky 1200 metrů.
‚Jak mám žít?‘
Marie byla s podzemím spojená celý život a teď zase žije v podzemí, ve sklepě. Její byt totiž nebyl zasažený jen jednou, ale dvakrát. „Jak mám žít?“ ptá se Marie Pavlovna. „Měli jsme všechno a o vše jsme přišli.“
Na čas ztratila zrak, od té doby špatně slyší a doteď se jí točí hlava. Ve sklepě už rok a tři měsíce žijí s dcerou Lenou, která byla také pohmožděná.
Když jsem do Vuhledaru přijel, Lena měla zrovna narozeniny. Je stejně stará jako já. Její matka jí jako dárek přinesla větývku rozkvetlého šeříku. Je přeci květen.
Poslechněte si reportáž z Vuhledaru v audiu v horní části článku.
