Když povolí homofobii, přijdou o část funkčních vojáků, říká ukrajinský LGBT voják
Viktor Komkov se přidal k ukrajinské armádě loni v květnu. Předtím zachránil své rodiče z téměř okupovaného Mariupolu. Bojoval v dělostřelectvu, teď chrání Kyjev před ruskými leteckými útoky. O tom, že je gay, ví jeho kamarádi i rodina kromě otce. V armádě se zatím svěřil jen některým lidem ze své jednotky. „Byli překvapeni, mysleli si, že je to vtip. Pak to přijali,“ vypráví v rozhovoru pro Český rozhlas.
Jaká je vaše momentální role v armádě?
Jsem součástí letecké obrany. Většinou pracuji v Kyjevské oblasti.
Co mi můžete říct o vaší práci?
Je hodně věcí, o kterých mluvit nemohu. Budu mluvit obecněji. Bráníme naše vzdušné prostředí před raketami a Šáhidy (íránský dron s tlačným motorem určený k ničení pozemních cílů, pozn. red.).
Většinou se útoky dějí v noci. Většinou jsme efektivní, ale někdy nezvládneme útok zachytit. To pak často končí úmrtím na ukrajinské straně.
Máte dostatečně vybavení? Je něco, co vám chybí a díky čemu byste mohli být efektivnější?
To je spíš dotaz na naše velitele, ale z pozice vojáka bych řekl, že víc techniky. Ne té sovětské, ale moderní, která je efektivnější.
Útoky ze vzduchu hlásí Rusko i Ukrajina. U Pskova zničili vojenská letadla, v Kyjevě jsou dvě oběti
Číst článek
Proč jste se k armádě připojil?
Připojil jsem se v květnu 2022 ke 24. brigádě. Byl jsem dobrovolník, chtěl jsem se připojit. Zdůrazňoval jsem, že chci bojovat. Měsíc na to mě vzali, podstoupil jsem trénink a 15. června jsem byl vyslán na Donbas na východ Ukrajiny. Byl jsem ve vesnici Berchivka, která je momentálně okupovaná Rusy.
Byl jste také součástí dělostřelectva. Co jste tam dělal? Jaké to bylo v létě a na podzim na frontě?
Docela náročné. Nepřátelům se podařilo posunout dál a zemřelo spousta lidí na obou frontách. Dělali jsme, co jsme mohli. V létě jsem vlastně moc nevěděl, co se děje, ačkoliv jsem byl na frontě. Nebyl jsem na první linii, byl jsem v base-campu, kde jsme monitorovali, co se děje na nepřátelském území. Spíše jsme sbírali informace z různých míst. Já osobně jsem analyzoval informace a komunikoval s různými frakcemi dělostřelectva.
V srpnu jsme si odpočali a pak jsme se v rámci rotace přesunuli na jih. Tam už jsem šel na frontu. Požádal jsem velitele, aby mě přesunul dopředu, protože jsem měl pocit, že nedělám dost, že funguji spíš jako počítač.
První jsem pracoval jako operátor rádia. Na podzim jsem byl na bojišti jako součást bojových jednotek. Bylo to docela těžké.
Křehký balanc. Ukrajinci potřebují blokovat východ i se soustředit na jih, říká generálporučík Macko
Číst článek
Zvykl jste si?
Bylo to hodně, hodně náročné. Extrémně stresující. Myslím, že jsem plně nechápal, co se mi děje, protože jsem byl v neustálém stresu. Pracoval jsem třeba čtrnáct hodin v kuse a přitom na nás celou dobu stříleli, nebo ne přímo na nás, ale vedle nás. Pak jste unavený a chcete spát, ale nejde to, protože vaše tělo je hrozně vystresované.
Po měsíci jsem se vrátil do jednotky, kde jsem byl předtím a začal docházet na psychoterapii a postupně začal chápat, co se mi v té době dělo. Nechápal jsem, jak jsem to vydržel. Mám velkou empatii pro ty, kteří na frontě setrvávají, protože vím, jaký fyzický a psychický stres zažívají.
Byl byste ochotný se na frontu vrátit?
Nechtěl bych, aby se o mě strachovala moje máma, protože měla velký strach. Zároveň cítím pocit odpovědnosti a část mě se vrátit chce.
Co bylo nejtěžší na nástupu do armády?
Opouštíte život, který znáte a jdete za životem, který neznáte s lidmi, kteří vám nemusí být blízcí. Je to tak i v normálním životě, když měníte práci. V armádě s nimi však nejen spolupracujete, ale také žijete. Jediné, na co jsem měl čas, bylo jíst, spát a pracovat. Směny trvají čtrnáct hodin, takže nemáte čas na nic jiného.
V té době jsem vtipkoval, že jsem bez domova. Přišel jsem o domov v Mariupolu, často jsem spal v zákopu a jedl odpadky, protože Rusové za sebou nechali vojenské jídlo: vakuové balíčky a konzervy.
Máte nějaké dobré vzpomínky z armády?
Vždycky jsem se snažil najít něco pozitivního. Když jsem byl v armádě, potkal jsem řadu dobrých lidí a mentorů. Čas v armádě vás změní. Bratrstvo vás změní. Jsou to lidé, kteří drží pospolu a jsou tam pro sebe navzájem. Během války jsem také poznal svoji lásku a nově dokážu ocenit dobrou koupel, dávám si ji pokaždé, když můžu.
Cesta pěšky do Mariupolu
Zmiňoval jste vaši mámu. Jaký je příběh vaší rodiny?
Pocházím z Mariupolu. V roce 2015 jsem se přestěhoval do Lvova, kde jsem pracoval. Celou rodinu jsem zanechal v Mariupolu. Když začala válka, tak se moje sestra se svojí rodinou přestěhovala. Rodiče, jako jiní Ukrajinci vyššího věku, se stěhovat nechtěli. Mysleli si, že všechno dobře dopadne. To, že se musí přestěhovat, jim došlo až ve chvíli, kdy krutost ruské armády viděli na vlastní oči. Viděli, jak Rusové ničí jejich město.
Začali jsme hledat cestu, jak jim pomoci, jak je dostat z Mariupolu. Poslali jsme pro ně tři nebo čtyři různé řidiče. Toho prvního odmítli, protože zrovna v tu chvíli byl v Mariupolu klid. Toho druhého zajali Rusové. Třetí řidič na ně čekal dvě hodiny a pak odjel, protože nechtěl čekat uprostřed válečného konfliktu. Moji rodiče v té době nebyli doma, protože si šli zrovna pro vodu a pro jídlo.
Pro jídlo a pití si museli jít brzy ráno a zůstat tam celý den. Přece jenom jsou starší a mají zdravotní problémy. Můj otec má chronickou nemoc, kterou zhoršuje zima a stres. Neudrží se dlouho na nohách.
Velitel Azova chce znovu do boje proti Rusku. Vojáky přivezl z Turecka český vládní speciál
Číst článek
Jak se vám nakonec podařilo vaše rodiče vysvobodit?
Zkoušeli jsme jim zařídit odvoz na dálku, ale to se nepodařilo. Tak jsem se rozhodl, že pro ně pojedu sám. Strávil jsem dva a půl týdne čekáním v Záporožské oblasti a nakonec jsem našel dobrovolníky, kteří byli ochotni mě vzít poblíž Mariupolu.
Celá operace mi trvala dlouho, protože neumím řídit. Tohle bylo poprvé, kdy jsem toho litoval. Nejezdily tam autobusy, protože to bylo moc nebezpečné. Autobusů pro dobrovolníky bylo na konci března velmi málo a málokteré chtěly převážet uprchlíky, protože je často přepadli a okradli Rusové.
Jediný způsob, jak se tam dalo dostat, bylo soukromými auty. Každé ráno jsem se ptal, zda mě někdo sveze, a každé ráno mi říkali, že ne, že mají malá auta a potřebují převézt své rodiny a základní suroviny. Nikdo neměl místo pro tři dospělé lidi.
Snažil jsem se zapojit k dobrovolníkům a pomáhat jim na místě (v Záporožské oblasti, pozn. red.). Pomáhal jsem tam v různých uprchlických táborech. Ze začátku to bylo jednoduché: hlídal jsem děti, psy a instruoval lidi, kde najdou zdravotní pomoc.
Poté jsem začal pomáhat s obstaráváním jídla. Byla tam spousta pomoci z Německa, Polska, Itálie a různých evropských zemí. Z uprchlických táborů poblíž Mariupolu se vypravovaly autobusy s jídlem a surovinami. V Mariupolu suroviny vyložily a nabraly uprchlíky, které převážely mimo válečnou oblast.
Po nějaké době jsem našel dva kluky ze Španělska a Francie, kteří přijeli pomoci do Záporožské oblasti. Převáželi uprchlíky do Evropy a pokud si správně pamatuji, také pomáhali evakuovat zraněné vojáky.
Potřebovali tlumočníka a tím, že umím trochu anglicky, jsem jim mohl pomoci. Neměl jsem kde spát, tak mi poskytli nocleh a poté mě někdy kolem 16. dubna vzali do Mariupolu, kde jsem našel své rodiče.
Jaké to bylo před rokem v Mariupolu? Jaké to bylo jet zpět do svého rodného města uprostřed války?
Víte, neměl jsem k Mariupolu nějaké velké pouto. Ve Lvově jsem se cítil doma, ale dostat se do Mariupolu teď nebylo jen tak. Dobrovolníci mě dovezli do vesnice zhruba dvacet kilometrů od města. Zbytek cesty jsem šel pěšky. Každým krokem jsem cítil bolest z toho, že Mariupol miluji a že mi to tam chybí. Bylo bolestivé pozorovat kouř na obzoru za městem, něco tam hořelo.
Město bylo téměř zničené. Tohle byla jejich poslední operace v Azovstalu. Všechny ostatní části města byly zničené a spálené.
Nic z toho není pravda, všechno je to na oko, křičí žena ve videu z Putinovy návštěvy Mariupolu
Číst článek
Šel jste tedy dvacet kilometrů pěšky a na obzoru pozoroval, jak hoří zbytky vašeho rodného města, abyste mohl zachránit své rodiče. Jak jste se z města dostali?
Vlastně to bylo jednodušší, než jsem si myslel. Tím, že jsem měl pas, kde bylo napsané, že jsem z Mariupolu, tak jsem neměl problémy se do Mariupolu dostat.
Bylo několik momentů, kdy nás ruští vojáci donutili se svléknout do naha. Kontrolovali, jestli nemáme tetování s ukrajinskou symbolikou. Hledali členy armády a kvůli jejich propagandě si myslí, že každý ukrajinský voják je potetovaný.
Dvakrát mi hrozili, že mě zatáhnou do sklepů, kde mučí lidi. Nakonec to dobře dopadlo, očekával jsem, že to bude těžší. Když jsme z Mariupolu odcházeli, měl jsem vymyšlenou výmluvu, že se jdeme registrovat do města dvacet kilometrů daleko, kde mě vysadili dobrovolníci. Rusové tam měli jakási registrační centra, kde kontrolovali, zda mají obyvatelé Mariupolu rodinné členy v ukrajinské armádě. Samozřejmě jsme do registračních center nešli.
Vaši rodiče také museli ujít těch dvacet kilometrů?
Ne, měli jsme štěstí. Bylo tam poměrně hodně vojenských aut, které jezdily tam a zpátky. Byla to auta označená symbolem „Z“. Jsou to auta, která ruská vojska ukradla civilistům, a teď je používá. Jedno auto písmeno „Z“ nemělo a řidič nám zastavil. Nejel hlavní cestou, ale bezpečnější delší cestou. Moc nám pomohl.
Bylo to skoro neuvěřitelné, že zrovna jelo kolem auto, které nepatřilo ruským vojákům a bylo ochotné nás vzít. Jak jsem říkal, rodiče jsou starší a mají zdravotní problémy, takže bez auta by to šlo špatně. Měli jsme s sebou jen dvě tašky a malého psa mé sestry.
Ukrajina je od začátku války vstřícnější k LGBTQ+ lidem. V Kyjevě funguje i úkryt pro queer běžence
Číst článek
Coming out
Když jsme se na rozhovor domlouvali, říkal jste, že jste příslušníkem LGBT komunity. Ví o tom rodiče?
Moje máma to věděla, ale táta to dodnes neví. Chtěl jsem mu to říct, ale máma a sestra mě poprosily, ať mu to neříkám v téhle už tak stresující situaci.
Na jednu stranu to chci udělat, ale na druhou stranu chápu, že na to teď asi není ten správný čas. Máma i sestra a její rodina to všichni vědí. Jsou relativně tolerantní. Mámě to chvíli trvalo, asi zhruba deset let, ale myslím, že tím, že začala válka, jí došlo, že jediné, na čem záleží, je rodina.
Kdy jste jí to řekl a jak jste to udělal?
První jsem to řekl mé nejlepší kamarádce. Známe se už nějakých osmnáct let. Pak jsem to řekl mámě, to bylo těžké, až traumatické. Očekával jsem, že to buď bude problém, anebo že to bude v pohodě, ale nakonec to bylo neutrální. Nechtěla o tom mluvit, byla v šoku. Pro mě byla vždy dobrou kamarádkou a doufal jsem, že to nějak ví, ale z její reakce jsem pochopil, že to nevěděla.
Co armáda? Přemýšlel jste o tom, že byste to oznámil?
Než začala válka, byl jsem poměrně otevřený. Věděli to kamarádi i lidé v práci, všichni, vlastně kromě otce. Když jsem nastoupil do armády, tak jsem pochopil, že vojáci jsou lidé s různými názory, že se nacházíme uprostřed války a lidé jsou naštvaní, emočně nestabilní a k tomu mají zbraně.
Řekl jsem si, že by to nemuselo být bezpečné. Bylo těžké o tom mlčet. Jednou mi bylo vyhrožováno, někdo mi přiložil nůž ke krku. Nebylo to kvůli mé orientaci, vlastně nevím, proč to bylo, ale někoho jsem štval. Po nějaké době, poté, co jsem byl na frontě, se mi dokonce někteří omluvili.
Někteří mě však nadále neměli rádi. Myslím, že je to kvůli tomu, že jsem z Mariupolu. Ačkoliv nemáme nacisty, jak říkají Rusové, tak nás někteří Ukrajinci nemusí. Takový jsem z toho měl pocit, ale možná to bylo jinak.
Řekl jste nakonec své jednotce, že jste gay?
Ano. Řekl jsem jim to v lednu letošního roku. Byly pro to dva hlavní důvody. Za prvé jsem se zamiloval. V prosinci jsem byl na dovolené ve Lvově a našel jsem někoho, kdo je pro mě extrémně důležitý.
Chtěl jsem to všem říct. Druhý důvod bylo to, že mi zemřel kamarád, který dělal stejnou práci jako já, akorát v jiné jednotce. Byl to dobrý člověk, dělal svou práci profesionálně a ze srdce.
Jeho smrt mě ovlivnila. Uvědomil jsem si, že také mohu umřít. To jsem věděl i předtím, ale v tu chvíli, co zemřel, mi došlo, že musím žít teď, že nesmím žít ve strachu, mohu zemřít klidně zítra.
To, že jsem gay, jsem neřekl všem, jen těm, kteří mi byli nejblíž, a těm, kterých jsem si nejvíce vážil.
Jak na to reagovali?
Byli překvapeni, mysleli si, že je to vtip. Pak to přijali a nikdo se mě na nic neptal.
Jste v kontaktu s dalšími LGBT lidmi z armády?
Ano, jsme v kontaktu. Víme o sobě a můžeme spolu mluvit virtuálně, ale nikoho takového jsem nepotkal v rámci mé jednotky. Bylo by fajn mít někoho, s kým mohu mluvit naživo. Víte, někdo je medik, někdo je z dělostřelectva, každý má jiné zkušenosti. Řada lidí z LGBT skupiny nikdy nebyla na frontě a nemáme toho tolik společného. Pomohlo by mít někoho ve své jednotce.
Existuje v rámci armády diskriminace LGBT osob?
Nevím, zda o tom mohu mluvit, jestli tím nepoškozuji pověst naší armády, ale asi všichni vědí, že nejsme jako americká armáda, že nemáme stejnou politiku jako oni, takže ano, máme problémy.
Zmínil jste, že jste potkal lásku svého života. Jste stále spolu?
Bohužel ne. To je i důvod, proč jsem se přidal do letectva, chtěl jsem mu být poblíž, protože vztah na dálku je těžký. Rozešli jsme se před měsícem, bylo to extrémně těžké. Pomohli mi kamarádi, rodina a terapeut, ale pořád se hojím.
Registrované partnerství
Skupina LGBT Military usiluje o změnu ukrajinské legislativy. Co by pro vás bylo nejdůležitější, co se týče novelizace zákonů?
Myslím, že je důležité, aby prošel zákon o registrovaném partnerství. Nejen kvůli praktikáliím, ale také symbolice. Když jsem byl na východě Ukrajiny, tak šlo každým dnem o život.
Když na vás někdo střílí, když v noci nemůžete usnout, protože jste vyklepaní z toho, co jste ten den viděli, tak je důležité vědět, proč se tomu chcete další den vystavit znovu a zas.
Kvůli čemu bojujete? Co se snažíte uchránit? V případě, že by neprošel zákon o registrovaném partnerství, tak nevím, proč tam jsem, proč se mám budit znovu a znovu a chodit bojovat. Za co?
A pak tu jsou samozřejmě praktikálie jako například to, že naše země se musí vyvíjet směrem na Západ, musí tu fungovat občanské právo, musíme dodržovat lidská práva.
Další věc je, že když se jednomu z LGBT páru něco stane, tak se to ten druhý nemusí dozvědět, protože právně řečeno nejsou v jakémkoliv svazku.
Také když vám zemře manžel nebo žena a jsou členové armády, jejich rodina za to dostane peníze. Na tuto finanční pomoc však nemají právo stejnopohlavní páry, protože právně nejsou v jakémkoliv svazku.
Kdyby prošel zákon o registrovaném partnerství, umožnilo by to také heterosexuálním párům, které nejsou sezdané, aby spolu mohli být ve svazku.
Jak se ukrajinská společnost změnila v postoji vůči LGBT od doby, kdy jste se k LGBT menšině poprvé přiznal své nejlepší kamarádce, tedy za posledních dvanáct let?
V jádru se nezměnilo nic. Mám pocit, že to je něco, co tu vždy bylo a občas se o tom vtipkovalo, ale nepanovala tu nenávist: nikdo nikoho nestřílí nebo nemučí. Možná o tom jen nevím, protože nám je nikdo neukazoval, ale já nic takového nezaznamenal.
Maximálně jsme někomu přišli trochu odporní nebo trochu legrační. Příběhy fyzické nenávisti, jako tomu bylo třeba v Sovětském svazu, se tu však neobjevovaly.
Myslím, že většině lidem to ale bylo jedno. Dnes jsou mladí lidé otevřenější a informovaní, ale myslím, že názory starší generace se nijak zvlášť nezměnily v tom, že jsou spíše neutrální, ale byli by radši, když by jejich děti LGBT nebyli.
Rozumím tomu správně, že kdyby na Ukrajině prošel zákon o registrovaném partnerství, tak jak je navržený, nebylo by možné si adoptovat děti, ale armádní LGBT skupina se o prosazení adopce stejně snaží?
Ano, přesně tak. Problém je, že manželství je zakotveno v ústavě, kterou nelze měnit, když je válka. Proto se tu bavíme o registrovaném partnerství, které je prvním krokem.
Tedy na jednu stranu by válka mohla urychlit prosazení zákona o registrovaném partnerství, ale na druhou stranu je to důvod, proč nemohou projít progresivnější zákony?
Je to tak.
‚Chtěla jsem si sama sebe vážit.‘ Ruská tenistka Kasatkinová nelituje coming outu ani kritiky války
Číst článek
Co by se podle vás muselo změnit ve společnosti a v zákoně, abyste se cítil, že máte stejná práva jako jiní Ukrajinci?
To je široká otázka. Co se zákonů týče, tak bych chtěl možnost sňatku a adopce, ale v tuhle chvíli jsme například chráněni zákoníkem práce, tedy na papíře máme mít stejná práva jako ostatní.
Myslím, že nejde tolik o prosazování zákonů, ale spíš o změnu mentality a kultury. I proto si myslím, že je důležité, abychom byli vnímáni a vnímali sami sebe, ne jako část Ruska, ale část Evropy a evropských hodnot.
Nemyslím si, že je to tolik o zákonech, kromě té zmiňované adopce dětí a sňatku, ale spíše o tom, jak nás vnímá společnost. Ke společnosti mám odpovědnost jako každý jiný: platit daně, respektovat zákony a chránit to, co jsme tu vybudovali. I proto jsem se dobrovolně přihlásil do armády, když začala válka. I proto si myslím, že bych měl mít stejná práva jako ostatní.
Co by pro vás mohla udělat armáda, abyste se cítil lépe?
Armáda má za úkol jednu věc a to je vyhrát válku. Všechno ostatní se tomu musí přizpůsobit. Naši velitelé musí pochopit, že lidé, jako jsem já, existují, protože tím zvýší kapacitu armády. Když povolí homofobii, přijdou o část funkčních vojáků. Motivem by mělo být to, že všichni máme společný cíl a to je vyhrát válku. Naší energii bychom měli soustředit na to, co pro to můžeme udělat společně, a ne se rozeštvávat mezi sebou.
