Rovnost jako norma? A kdy se jí dočkáme?
Lidovecká představa o tom, kterak ženy dokáží bravurně skloubit rodinný a pracovní život znázorněná obrázkem, kde by hlavní protagonistce její vytíženost záviděla kdejaká mnohoruká hinduistická bohyně, jen potvrdila, že se katolická politická strana objektivně nesrovnala s tím, že život nevypadá jako kdesi na blízkém východě před dvěma tisíci lety. A že stereotypy mají život delší než nesmazatelný flek.
Přes všechny dobře míněné pokusy o změnu dodnes pracují ženy déle než muži, mají méně peněz a také menší příležitost dělat kariéru. A nakonec mají i menší důchody. Platí to všude. V Česku, kde se konzervativní politika dlouhodobě zaměňuje s politikou stagnace, pak dvojnásob.
Výsledky jsou vyčíslitelné. Rozdíly v platech jsou všude, ale v Česku jedny z největších v Evropě. Naopak podíl žen ve vedení i politice je jeden z nejnižších. Nedostatek předškolních zařízení je evergreen, který řeší vlády posledních dvacet let, aniž by se dobraly k uspokojivému výsledku.
Podle prognóz Světového ekonomického fóra dojde při současné rychlosti srovnávání podmínek podle pohlaví k úplné rovnosti za „pouhých“ 131 let.
V Česku, kde je vládní politická strana schopná propagovat slaďování, které vypadá jako čtyři úvazky v jedné ženě, se při současném tempu rovnosti mají potomci šanci dožít nikoliv za 130 let, ale třeba za 130 generací. Což je někdy po roce 5664.
Tlak na změny poroste
Překonat stereotypy je extrémně obtížné. Přesto jistá naděje svítá. Co se totiž zásadně mění, je názor mladé generace na práci.
Bez ohledu na pohlaví se příslušník generace Z, tedy člověk narozený v druhé polovině 90. let do roku 2000, nehodlá udřít ve dvanácti a více hodinových směnách za odměnu, která nestačí ani na nájem bytu v hlavním městě.
Index Femina: Česko je podle výzkumu v emancipaci žen v půli cesty, získalo 53 ze 100 bodů
Číst článek
A je to dobře, přestože je tento názor pro dnešní padesátníky, pro které je práce mantrou, posláním a někdy i prokletím, naprosto nepochopitelný.
Teprve když celá generace a všechny další nastupující odmítnou naprosto nesmyslnou normu zbožštění práce, se může něco doopravdy změnit. Možností mají dost a využívají je. Vedle stávek je oblíbená pasivní rezistence, případně práce jen a pouze podle smlouvy, která ve skutečnosti zaměstnavatele děsí ještě víc.
Při rostoucím podílu vysokoškolaček ve většině oborů se dá očekávat, že tlak na změny poroste. Protože stejně jako se celá generace nechce utopit v práci, mladé ženy nehodlají nabrat na svá bedra ještě další tři neplacené úvazky doma. Držme jim palce. Bojují i za nás, za generaci, která stále bere nerovnost jako normu.
Autorka je komentátorka Hospodářských novin
Rusy v emigraci nemá cenu házet do jednoho pytle
Alexandr Mitrofanov
Takové kamarádství to bylo
Marek Hudema
Nenávist není řešení. Ani v politice
Kateřina Perknerová
Marný nářek zaostalých Čechů
Petr Holub