Herci z Prahy, 90 minut a dominance mužů. Studovali jsme typický český film

Je léto, to je taková dobrá příležitost se na chvíli zastavit a říct si, na co se podívám doma večer v televizi, nebo třeba na nějaké streamovací platformě. A když by to měl být český film – ty ses na to teď díval, věnoval ses těm datům a statistikám, dá se říct, jaký film to asi nejpravděpodobněji bude, respektive co se v něm bude odehrávat?
Kdybychom zapnuli náhodně nějaký český film, tak se dá s velkou pravděpodobností říct, že bude mít 90 minut, pokud se bavíme o celovečerních hraných filmech. Bude v něm kolem třicítky postav, pracovalo na něm kolem 75 lidí, organizací a případně i zvířat, typicky psů. A s největší pravděpodobností to bude komedie. Pokud ne komedie, tak to bude drama, psychologický film, anebo film dětský. 

A jak to víš?
Vím to proto, že jsem strávil několik týdnů v datech filmového přehledu, což je databáze udržovaná Národním filmovým archivem. Ta databáze je mimořádně pečlivě připravená a podrobná. Visí normálně na internetu, každý může navštívit filmovyprehled.cz a obsahuje jednak takové ty klasické věci z titulků, z distribučních materiálů, jako režie, scénář, kamera, produkce, hrají a tak dál. Zároveň ale má několik pracných složek navíc – například lidé z Národního filmového archivu ty filmy nakoukali a popsali docela podrobně děj. Jsou tam informace o použité hudbě, o jednotlivých písničkách, kdo jim napsal text. Zkrátka radost s něčím takovým pracovat jako datař. 

Pojďme se zastavit u těch faktorů, kterými jsi popsal ten typický český film. Těch 90 minut – není to tak dlouho, co kolegyně z kulturní redakce Bětka Havlová natáčela s filmovým historikem z brněnské Masarykovy univerzity Radomírem Kokešem o prodlužující se stopáži hollywoodských filmů. Nejenom hollywoodských, ale zejména hollywoodských filmů. Připomínala tam třeba, že to začalo Titanikem, Pánem prstenů, že se dělaly pauzy v kinech a teď já si vybavím, půjde do kin Oppenheimer. Už to tedy není těch klasických 90 minut, ale už tu máme filmy, které mívají přes dvě, leckdy přes tři hodiny. Češi si tedy stále drží tu svoji hodinku a půl?
Je to tak. Sám jsem tím byl překvapený, ale když jsem se díval na rozložení té délky po letech, nebo na průměrnou délku po letech, tak jsme pořád na nějakých 90 minutách, možná lehce přes. Tenhle dojem, že se filmy prodlužují, asi není zároveň úplně nepochopitelný, protože se průběžně navyšuje ten rekord toho nejdelšího filmu. Ono to vždycky nějak zůstane v paměti. U nás to dlouho byla Markéta Lazarová ze 60. let a před čtyřmi lety trhlo Nabarvené ptáče, které mělo 170 minut, to znamená skoro tři hodiny. 

Typický český film

Teď k tomu žánru. Ty jsi říkal buď komedie, nebo že by to bylo psychologické drama. Nějaké postavy, k tomu pes… dá se říct, co je taková typická česká postava? Zda to je výčepní, nebo nějaký vesnický Švejk?
Švejk se jako postava objevuje tuším ve třech případech, kdy byl zfilmovaný. Na tom mi mimochodem přišlo zajímavé, že se tam do velké míry opakovalo obsazení. Ale zpátky k těm častějším postavám – ono to najít jde, protože ta data filmového přehledu mají krásně spárováno, jaké jsou v těch filmech postavy a kdo je hraje, případně kdo je mluví. Byla docela piplačka z toho udělat nějaký reprezentativní žebříček, protože když například vezmeme postavu policisty, tak policista může v titulcích vystupovat jako policista, komisař, vyšetřovatel, poručík SNB… zkrátka jsou tam desítky různých pojmenování a těch postav jsou desítky tisíc, takže to jsem se trošku zapotil. Nicméně nějaký žebříček nejčastějších postav z toho vylezl a myslím, že by z něj měl ohromnou radost Sigmund Freud, protože nahoře je maminka, po ní je tatínek, pak je policista, hostinský, lékař, dívka, řidič a farář. 

Takže jinými slovy to jsou rodinné komedie a rodinná dramata?
Ano. Když jsem se díval na ten žebříček deseti nebo dvaceti nejčastějších postav, tak už jenom ten seznam působil jako typický český film, který běží někde odpoledne na jedničce nebo na dvojce. Člověk kousek chytne, děje se tam nějaké rodinné drama a je to trošku do vesela. 

A dá se říct, kdo je do těch rolí nejvíc obsazovaný herec, herečka? Zda tu máme jména lidí, kteří od roku, dejme tomu 1960, 1970 hráli v šedesáti, sedmdesáti filmech.
Dá se to říct. Dají se spárovat jednotliví herci a herečky s těmi rolemi. Já jsem to dělal od roku 1930, kde nastoupil zvukový film, a to obsazení se trochu proměnilo. Když jsem zmínil, že nejčastější byla matka, tak tu nejčastěji hrála Ella Nollová. Kdybych ji měl posluchačům připomenout, tak to byla Kulíkova matka v Cestě do hlubin študákovy duše. Těch rolí matek si zahrála ještě čtrnáct, co se mi v datech podařilo najít. Nicméně mezi těmi matkami byl zrovna docela těsný souboj o vedení. O jednu roli se na druhém místě umístila Míla Myslíková, úplně typická filmová maminka normalizačních filmů, například Štěpánkova matka v sérii o básnicích.

A z herců?
Tam mi přišlo zajímavé, že žebříčky policistů, hostinských a řidičů, na rozdíl třeba o těch matek, měly naprosto dominantního vítěze. U policistů to byl Jaroslav Tomsa, který hrál devatenáctkrát. Byl to kaskadér, člověk, který byl typicky obsazován do rolí mužů z nějakých silových složek. Řidiče Karla Bělohradského si málo kdo vybaví podle jména, ale je to ten kníratý týpek, který sedí za volantem nějaké osobní nákladní tatrovky. Ale myslím, že jeho nejznámější rolí byla role neřidiče – byl to ten soused, který skládal uhlí v Kulovém blesku. V roli hostinského nebo číšníka, případně i opilce na baru pak dominuje Zdeněk Skalický. To pro mě byla mimořádně zajímavá postava české kinematografie tím, že když jsem hledal ilustrační obrázky, tak jemu téměř nikde není vidět do obličeje. Je to strašně nenápadný herec velice nenápadných rolí. Sedmadvacetkrát hrál hostinského, číšníka, barmana atd. Prakticky ve všech filmech se jenom mihne někde vzadu, jak nese tácy s pivem anebo míchá nějaký koktejl.

Zajímavá a podstatná role určitě. 

Dominují muži

Když jsi skládal ty žebříčky, skládal jsi to i tak, aby ses na to mohl podívat genderově. Umíme obsazovat ženy a muže ve filmech stejně?
Zdaleka ne. Ženy dlouhodobě nedosahují ani třetinového obsazení rolí. Trošku se to zlepšuje v posledních 25 letech, to jsme tuším na 63 procentech ženských rolí ku 64, takže je to něco zhruba jako dvě třetiny ku třetině. Postupně se to zlepšuje, ale pomalým tempem. Dopočítával jsem, že kdybychom vzali posledních 25 let a těch 25 let předtím, a ten trend protáhli, tak 50 na 50 budou muži a ženy zastoupeni jako herci a herečky někdy kolem roku 2069, takže za necelého půl století.

Takže kdybych měl ještě trochu upřesnit tu tvoji charakterizaci typického českého filmu, tak dodám, že 90minutová patrně komedie, mužská?
Dominovaly by tam mužské postavy, ano. Na druhou stranu, herečky jsou na tom ještě pořád relativně dobře oproti například režisérkám, které v posledních 25 letech stojí jenom za 15 procenty celovečerních hraných filmů. I to je nakonec ale zlepšení proti těm dlouhodobým statistikám, kde je to jejich zastoupení pod 10 procent. Tam dochází k takové smutné věci, že ženské režisérky mají vcelku rovnoměrné zastoupení u studentských filmů, u toho, co dělají na škole. Ale jakmile se potom pustí do praxe, tak se jim občas podaří uchytit u dokumentu, ale u těch celovečerních hraných je to opravdu maličko. 

Mám větší šanci být obsazen do nějakého filmu, pokud jsem muž a žiju třeba v nějakém velkém městě, kde mám blíž na casting, na konkurz, nebo je to úplně hloupá hypotéza?
Není to úplně hloupá hypotéza. V datech filmového přehledu existuje u mnoha tisíc lidí, kteří se motají kolem filmu, informace o tom, kde se narodili. Ne o tom, kde žili, ale čistě o narození. Potom u těch, co jsou po smrti, tak i o úmrtí. Tam se ukazuje, že dominují lidé, kteří se narodili v Praze. U herců a hereček je to mírně disproporční, ale silně disproporční to je například opět u té režie. A to mě samotného překvapilo – typoval bych, že pomáhá bydlet v Praze, protože se zkrátka točí tam, to je taky v těch datech vidět. Jsou tam zanesené filmovací lokality, nějaké informace o ateliérech a tak. 

Desítky let se to točilo na Barrandově, jenom na Barrandově, ne? Za komunismu?
Ono se točilo i ve Zlíně, ale tam to byl krátký film a animovaný film. Zkrátka, co bylo velké hrané, tak byla Praha. Ale ono nestačí v Praze bydlet. Některým lidem to stačí, ale podstatné je tam to narození. Když jsem se o tom bavil s lidmi od filmu, ale i od divadla, tak vysvětlovali, že tam nefunguje nějaká tlačenka, jak bychom si možná mohli představit, že by se lidi z Prahy drželi navzájem. Ale když se narodíte do rodiny, která se motá kolem filmu několikátou generaci, když vás dědeček vezme do nějaké kulisárny a babička je kostymérka, tak se potom neostýcháte přijít do těch studií nebo na nějaký konkurz a říct, hele, tak co bych nezkusil štěstí, vidím, že to jde. A samozřejmě tyhle rodiny, kvůli té koncentraci toho průmyslu v Praze, žijí převážně v Praze. Na druhou stranu mi jedna z respondentek vysvětlila, že Brno zase takhle funguje, co se týče divadla v rámci Moravy – kdo se narodí v Brně, má mnohem větší šanci prorazit v Národním, v Redutě a v něčem takovém než někdo, kdo zkrátka přišel na JAMU v dospělosti.

Co mi v tom typickém českém filmu bude asi hrát za hudbu?
Samé klasiky. Já jsem si vyjel žebříček deseti nejčastějších písní. Tady bych jenom rád zdůraznil, že ta data nejsou úplná. Ty písničky se přidávají postupně, ale vypovídá to myslím i v té neúplnosti docela hezky o tom, co za hudbu zní. 

Já bych tipoval, že na prvním místě je hymna, ne?
Správně, ale to vítězství není nějak dominantní. A když se na ten žebříček koukám, tak na prvním místě je hymna, jenomže ona se poprvé objevuje v roce 1930, což je rok prvního zvukového filmu. A teprve po válce, to znamená o nějakých patnáct let později do filmu přichází druhá nejpopulárnější píseň, Škoda lásky. Ten rozdíl je docela malý – 25x hymna, 23x Škoda lásky, takže kdyby se to rozpočítalo po letech, tak je to opravdu plichta. Na třetím místě Zelení hájové, potom Už mou milou do kostela vedou a pak je Internacionála. U té internacionály mi přišlo zajímavé – tím, jak se například v 90. a nultých letech točily filmy obrácené do minulosti, nějak se vypořádávající s minulým režimem, tak tehdy se objevuje častěji než třeba v 80. letech, která byla taková apolitická a filmy se nějaké ideologické tematice dost vyhýbaly.

Kdo točí?

Když tu máme takto velký datový soupis, statistiky, žebříčky, a ty ses tím vším prohrabal, řekni mi – kolik se ročně natočí českých filmů?
Průměrně to vychází na nějakých 23 hraných celovečerních filmů, ale průměr je vždycky taková šálivá veličina. Ono to výrazně kolísá. První a dosavadní vrchol produkce přišel těsně před 2. světovou válkou. V roce 1937 se vyrobilo 44 celovečerních hraných filmů. Potom přišlo docela brutální omezení, jednak s nacistickou okupací a potom po roce 1945, po osvobození. Zkrátka byly jiné starosti než točit filmy. Zrovna ten rok 1945 přináší rekord nejnižšího počtu celovečerních hraných filmů – tehdy šly do kin jenom 4. Celá 50., 60., 70. léta to pozvolna roste až k nějakým 35 filmům za rok a potom prásk, přišla revoluce. Tady mě v těch datech překvapilo, že přišel ohromný pokles produkce. Nicméně on nastal ještě před tou problematickou privatizací velkých filmových studií, na kterou se v tomhle kontextu žehrá nejčastěji. Už v roce 1990 nebo na přelomu let 1990 a 1991, ještě když existoval Barrandov, tak byly přeťaty penězovody z distribuce do výroby a výroba filmů brutálně poklesla na nějakých 8 ročně. Tam ještě došlo k takovému zvláštnímu paradoxu, že sice státní film neměl peníze, ale zároveň pořád ještě platný Benešův dekret někdy z roku 1945 zakazoval soukromou produkci. Takže několik let český film téměř neexistoval, natáčelo se velice málo. Teprve někdy před deseti lety, na začátku 10. let, jsme se opět vyšvihli přes 20 filmů ročně. Prozatímní vrchol, porevoluční, přišel před covidem – roce 2019 se vyrobilo 38 filmů. 

A ty filmy tedy teď nejčastěji točí kdo? Asi Česká televize, ne? Dřív to tedy byla ta velká filmová studia Barrandov, pak jsi říkal ten Zlín, ale dnes to je veřejnoprávní médium?
Česká televize se nějakým způsobem podílí na necelé polovině filmů, které jdou do kin, samozřejmě potom i na dalších, které jsou čistě televizní, nicméně tyto filmy v datech filmového přehledu nejsou pokryty. Ale myslím, že nejvíc se do současné české filmové produkce propisuje existence Státního fondu kinematografie, který nějakým způsobem podporuje vznik víc než 80 procent filmů. Typicky na výrobu přispívá financemi, ale taky pomáhá filmy propagovat a posílat na festivaly a tak. Dřív to skutečně byl Barrandov. Během té státní kinematografie mezi rokem 1945 a 1989 se tam prostřídala asi tři velká studia nebo státní instituce, které měly prakticky monopol. Vždycky se jenom změnil název té instituce. 

Letos slavíme 125 let českého filmu. To je mimochodem taky důvod, proč ses na ty filmy do detailu podíval.
Je to přesně tak, 19. června bylo přesně 125 let od promítání prvních filmů, které natočili čeští tvůrci a promítali je českému publiku. Zřejmě to bylo první promítání. Ty úplné počátky filmů nejsou dokonale podchycené v pramenech. Je tedy možné, že nějaký amatér si někde něco natočil o pár týdnů nebo měsíců dříve a na nějakém malém městě to někomu promítal. To už se nikdy nedozvíme.

Já teď trochu taky osvětlím to, když jsme se bavili na začátku o tom typickém českém filmu – ty to víš nejenom z dat a statistik, ale taky proto, že jste nechali umělou inteligencí takový typický český film po těch 125 letech vytvořit, že?
Je to tak. Šel jsem na to tak, že jsem vzal ty postavy, o kterých jsem mluvil, to znamená matka, policista atd. A našel jsem si našeho nejplodnějšího scénáristu, autora námětu, což byl Ota Hoffman. Popisy těch příběhů jeho filmů jsem jeden po druhém nakrmil velký jazykový model GPT. Nejdřív jsem si nechal v nějakých deseti bodech popsat, jaký měl rukopis. Ten nástroj to hezky vyhmátl – že se zaměřuje na děti, na nějaké magické motivy, že to bývají filmy s ponaučením a takové hezké, milé. A z toho, co jsem o těch typických českých filmech věděl, jsem si pak nechal vygenerovat nový český film, o kterém jsem předpokládal, že bude působit přesně jako něco, čeho jsme všichni náhodou kousek chytli někdy v televizi. A tak bylo. Dostal jsem veselohru, která se jmenuje Karolínka a záhada městečka. Je o nějaké dívce, která se vrací s maminkou na maloměsto, objevuje tam nějakou prastarou záhadu a pomáhají jí v tom ostatní děti i dospělí.

Tenhle námět, to je ta otázka, ke které se chci dostat. To typicky české – proměňuje se to nějakým způsobem v historii? Samozřejmě je to nějaký průměr toho všeho, těch všech námětů a scénářů, to, o čem se tady bavíme, o tom typicky českém filmu. Ale byla nějaká období, kdy jsme netočili jenom komedie, ale točili jsme třeba jen smutné filmy?
Z těch dat, a hlavně z toho sloupce, ve kterém jsou obsažené obsahy filmu, hodně vystupují roky po únorovém převratu, tedy zhruba 1948 nebo 1949 až 1956. Jedna věc, která mě napadá, je, že takovou stálicí obsahu českých filmů jsou nějaké milostné zápletky, nějaké avantýry. Nicméně tohle období, ta vláda Klementa Gottwalda, respektive stalinismus v Československu, je jediné, kdy milenci milenky úplně mizí a místo toho se zkrátka buduje socialismus. Hodně se tam objevují továrny, náměty ze zemědělství atd. Kdybychom potom šli ještě dál, tak například období první republiky se od všech ostatních období liší tím, že velice častým motivem filmů jsou různé námluvy, vdavky, zkrátka ten oficiální rozměr lásky. To potom po válce už nikdy takového vrcholu nedosáhne. Naopak, kdybychom se podívali na současné filmy, tak vidíme, že se častěji než dřív objevuje, že spolu lidé žijí jako partneři, ne jako manželé. Úplně poprvé v celé historii se objevují postavy gayů a leseb, nebo se například ve filmech, byť zdaleka ne ve všech, ale aspoň občas kouří marihuana.

Tak to samozřejmě odpovídá také tomu, jak se otevírá a mění ta společnost.
Přesně tak. 

Počet nominací klesá

Pokud porovnáme 20. a 21. století a podíváme se na ten český film jako takový, sbíráme asi méně ocenění, ne? Těch nejprestižnějších.
Letos to bude myslím 20 let od poslední nominace, tj. úzké nominace do toho finálního výběru na Oscara pro nejlepší zahraniční lomeno cizojazyčný film. Oproti tomu Poláci měli za těch posledních 20 let tuším 6 nominací a jednu sošku, Maďaři také jednu sošku. A u velkých festivalů to srovnání vypadá docela podobně, když se přidržíme toho menšího regionu tady ve střední Evropě.

Ale oceňovaný nutně nemusí znamenat ten nejoblíbenější…?
No samozřejmě. 

A co je ten nejoblíbenější český snímek? A začneš čím? Pelíšky, Starci na chmelu nebo, já nevím, Tři veteráni?
To je zapeklitá otázka, protože data filmového přehledu neobsahují informace o tom, jaká byla návštěvnost v kinech nebo kolik lidí se dívá na televizní reprízy. Nicméně při té analýze mně z těch tabulek často vyskakoval film Marečku, podejte mi pero, který jednak odpovídá tomu popisu typického českého filmu – je to komedie, která má lehce přes 90 minut – a taky je například zajímavý tím, že je to taková velká křižovatka českého filmu. I když už brzo bude 50 let starý, tak v něm hrají lidé, kteří jsou dosud aktivní, jako Iva Janžurová nebo Tatiana Medvecka. Zároveň v něm ale hrají lidé, kteří už za první republiky účinkovali s úplně prvním českým filmovým hercem. To se dostáváme do roku 1898 a tím hercem byl Josef Šváb-Malostranský. Jde například o Františka Kováříka, toho profesora, co říká: Nepotěšil jste mě a ani já vás nepotěším. Nebo o Darju Hajskou, která v tomto filmu hraje jednu Hujerovu starou příbuznou. Takže ve chvíli, kdy ti, kteří poslouchají, chytnou tenhle film v televizi, tak si ho můžou užít i po té stránce, že jde o jeden z několika filmů, které takhle překlenují celou tu 125 let dlouhou historii.

Takže nejoblíbenější a nejtypičtější je Marečku, podejte mi pero.
Nebojím se to tak říct.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z Česko-Slovenské filmové databáze a youtubových kanálů: Markéta Lazarová (1967) režiséra Františka Vláčila - amt253, Nabarvené ptáče (2019) Václava Marhoula - Totalfilm, Jak básníci přicházejí o iluze (1984) Dušana Kleina - Anicase, To byl český muzikant (1940) režiséra Vladimíra Slavínského - filmexporthomevideo, Kulový blesk (1978) Ladislava Smoljaka a , Zdeňka Podskalského -  Master, Samotáři (2000) Davida Ondříčka - Mikiims, filmy Jiřího Sequense Atentát (1964) - Aldanovak - a Cesta ke štěstí (1951) - Jiří Manďák, Marečku, podejte mi pero! (1976) Oldřicha Lipského – Jarda Svoboda a Vlado Podmajersky, Muži v offsidu (1931) Svatopluka Innemanna - Cyber.