Myslím, že už všechny štvu, směje se šermíř Beran, který se ve 42 letech probojoval na olympiádu
Hostem pondělního pořadu Na síti byl šermíř Jiří Beran, který si nedávno splnil sen, když se kvalifikoval na olympijské hry do Paříže. S moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou probíral i to, jak sledoval i kvalifikační cestu Alexandra Choupenitche. Jaký je hlavní rozdíl mezi kordisty a fleretisty?
Jirko, na poslední chvíli ses dokázal kvalifikovat do Paříže. Jak moc to bylo za pět minut dvanáct?
Bylo to zajímavé, protože první kvalifikační turnaj jsem vyhrál a byl jsem na žebříčku jasný kvalifikant od prvního momentu, ale mohl jsem o to přijít. To bylo ke konci dost ubíjející.
Jakt o, že jsi o to místo mohl přijít?
Protože mě mohl na posledním turnaji někdo přeskočit a já to musel obhájit. Bylo to napínavé. Někdy v lednu mě přeskočil jeden a mohou jít jen dva Evropané. Já byl na druhém místě a za mnou jsem měl spoustu chrtů, kteří to místo chtěli. Bylo to psychicky náročné, ale zvládl jsem to.
Cítil jsi, že je letos ta šance, nebo sis říkal, že obhájit tu pozici bude tak těžké?
Nepočítal jsem s tím, že sezonu rozjedu takto. Hlavně jsem chtěl zůstat zdravý a pomoct týmu, že bych nešel už jen jednotlivce. Je to ale nabité, protože na všech turnajích se musí člověk vydat tři dny za sebou a v mém věku je už to náročné. Říkal jsem si, že tedy půjdu jen ty týmy a najedou pic, vyhrál jsem individuál a musím vzít tu šanci za pačesy. A podařilo se.
Byla to pro tebe nejspíš poslední šance dostat se na olympiádu. Jak jiné bylo kvalifikovat se do Ria a teď to Paříže?
Ani jedno nemá úplnou logiku, je to sport. Člověk musí být na správném místě ve správný čas a musí to mít nastavené v hlavě, aby tu chvíli poznal. V jednotlivcích jsem skončil s Belgičanem na stejném bodovém místě, akorát já měl lepší výsledky. To nevymyslíš, že se za celou sezonu dostaneš na stejné body. Bylo to náročné. Pak jsem si najednou říkal, hele, ono to asi vyjde, uff. Měl jsem kliku, že poslední turnaj jsem byl nasazený, takže jsem nemusel jít předkolo a to je výhoda, protože tam je třeba 350 lidí a ti šermují do hlavní soutěže, kde jich je 64. U nás je to hodně vyrovnané a tam se může stát cokoliv. Mně se podařilo, že jsem byl poslední nasazený a to mi pomohlo, že jsem získal nějaké body.
Do Paříže pojedeš připravený a zdravý, to vím. Jaké jsou ale šance českého kordisty na olympiádě?
Říká se, že nejtěžší je se tam dostat. U nás je třeba těžší mistrovství Evropy než olympiáda. Spousta nejlepších tam není a z nejlepších států, jako jsou Francouzi, Italové, tak tam jsou jen tři. Když u nás někdo vyhraje Světový pohár a je třeba ve stovce na žebříčku, tak to není nic překvapivého. Jsou to dobří šermíři. Češi budou v jednotlivcích na olympiádě startovat tři, takže šance tam jsou.
Konečně se všechno povedlo podle plánu. Je to nádherné, říká šermíř Beran po nominaci do Paříže
Číst článek
Co pro český šerm znamená, že jste se po 32 letech v týmu dostali na olympijské hry?
Nemám slov, mám husí kůži. Jsem hrozně rád, že se to podařilo kvůli klukům, protože měli radost, že jsem se tam dostal já. Druhý den jsme šli na to v týmech a věděli, že musíme jít na medaili, aby byla šance přeskočit Švýcary, kteří byli rozjetí a my nebyli favoriti. Radost individuálně je super, ale když se pak povede týmový úspěch, tak je to radost. Není to tak, že pojedu na olympiádu, skončím, ale zůstanou tam po mě tři kluci, kteří pokračují dál a budou mít v hlavě olympijské kruhy a budou to moct předávat dál.
Martin Rubeš, Jakub Jurka a Michal Čupr. To jsou tvoji týmoví parťáci a kvalifikovali se s tebou do Paříže. Jak se takový tým dostává na jednu vlnu před závodem?
Známe se už dlouho. Znám kluky od juniorů, mají za sebou spoustu úspěchů. Tým se točil, hledalo se a okolo roku 2019 jsme vyhráli Světový pohár, kde byl Martin Rubeš, já a dva další kluci, kteří už nešermují. Hledalo se dál, Kuba je výborný šermíř, byl v Tokiu, Michal Čupr vyhrál juniorské mistrovství Evropy. Nějak si to sedlo, každý je jiný, ale dává nám to tu chemii.
Jak probíhá soutěž týmů?
Je to taky pavouk jako v tenise a nasadí se to podle světového žebříčku týmů. Je tam 34 týmů, a když někdo vypadne o šestnáctku, tak jede domů. Kdo se dostane do šestnáctky, tak se došermovávají všechna místa. Každé místo přibírá více bodů a to se pak sčítá do Světového poháru. Na konci sezony se udělá čára, jedou první čtyři a pak nejlepší z každého kontinentu. My byli nejlepší z kontinentu, protože Ital, Francouz a Maďar jsou v první čtyřce. Za námi na nás dotíral Švýcar. Bylo to napjaté, a když ještě šermujete a vidíte, že vedle šermují ti ostatní, se kterými soupeříte, je to napínavé. Losuje se pořadí, kdo jde jak spolu, a trochu se to střídá.
Český tým kordistů byl na olympiádě naposledy v Barceloně v roce 1992. Do Paříže se na poslední chvíli kvalifikoval i Alex Choupenitch, fleretista. Jak jste prožíval tu jeho cestu na olympiádu?
Sledovali jsme to, protože to měl taky napínavé. Byl na jiné pozici než já, on byl ten, kdo potřeboval někoho přeskočit. Jeho souputník vypadl v prvním zápase, Alex se dostal o kolo dál, ale tam taky vypadl. Rozdíl jednoho vyhraného zápasu mu zajistilo, že ho o bod přeskočil. Já z toho měl radost, že český šerm bude na olympiádě. Alex tomu dal klid, že ten náš sport tam je. Pak jsem se tam dostal já, takže to bylo super.
Když mluvíš o takové účasti na olympiádě pro český šerm. Prochází tedy český šerm nejúspěšnějším obdobím posledních let?
Myslím, že pořád procházíme suprovým obdobím. Já šermuji 32 let a přijde mi, že se to pořád posouvá. Vždycky někdo říká, že už tam nikoho nemáme, a najednou se někde objeví junior a něco vyhraje. Je to super práce od svazu, trenérů. Je to taková velká rodina a všichni to berou tak, že je to úspěch všech. Společný úspěch.
Na síti
Svého hosta se ptá bývalá tenistka, stříbrná medailistka ve čtyřhře z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře Andrea Sestini Hlaváčková. Poslouchejte každý čtvrtek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Fleret, nebo kord, prožíváte to společně?
Ano. Akorát nemáme šanci potkat se na turnajích, takže se vidíme na mistrovství Evropy a světa a teď taky na olympiádě.
Je o to i větší zájem mezi dětmi? Od kolika let se může začít se šermem?
Já doufám, že jo. Každý oddíl to má jinak, podle trenérů a kapacit. U nás se začíná kolem sedmi osmi let, když začnou chodit do školy. Na začátku si dají základní pohyby a před Vánocemi už jsou v bílém a mastěj se na planchi.
Popiš nám rozdíl mezi kordem a fleretem?
Ještě máme šavli. Nejzásadnějším rozdílem je zásahová plocha. Když jsou všichni bílém, tak to jsou kordisté a tam platí zásah všude od špičky nohy, po masku, zadní ruku. Pak je fleret, ti mají bílé ruce a takové kovové tělo. To vymezuje zásahovou plochu a tam platí zásah do trupu bez rukou a nohou. Pak je šavle a tam to platí od pasu nahoru. Šavle je jediná sečná i bodná, kord a fleret jsou jen bodné. Když my ho sekneme, tak se nic nerozsvítí.
Co je nejtěžší část na přípravě?
Je to absolutně individuální a každý to má jinak. Někdo je víc silovější a musí posilovat, mít sílu, někdo je spíš jako žížala a dělá pohyby v rychlosti. Je to na trenérovi i závodníkovi zjistit silné stránky a zlepšovat je. Nedá se říct, že je někdo ideální somatotyp na tento sport. Když je někdo dlouhý, nemá tak dynamické nohy, když je menší, tak není tak dlouhý.
A ke každému soupeři se přistupuje s určitou taktikou?
Jsou takové skupiny, že Maďaři mají svoji typickou školu, Italové a Francouzi taky. Jsou tak uzavření, že Ital by si francouzskou akci nevzal. Národy tedy šermují podobně. Člověk už má nějakou představu. My máme tu výhodu, že můžeme být každý jiný a nikoho to nepřekvapí.
Tobě je 42 let, jak se držíš být konkurenceschopný?
Myslím, že všechny tak štvu, že tam ještě otravuju, že už jsou z toho psychicky zlomení, že je tam ještě ten děda. Chtěl jsem skončil už před šesti lety, ale táta mi tehdy říkal, co blbneš, vždyť jsi zdravej, proč bys končil? Nějaký význam to mělo, proč toho nenechat. Proběhla sice operace kolena, ale vždy jsem se z toho nějak dostal. Chtěl jsem pomoci týmu a ono se to povedlo tak maximálně, že jsem byl platný, nebyl jsem jen do počtu a to mě hrozně těší. Kluci se na mě mohou spolehnout a já na ně, tak je to dobrý.
Věřím, že ve 42 letech by sis přihodil i dalších pár názvů. Co dalšího tě vystihuje?
To je dobré o tom popřemýšlet. Na prvním místě jsem táta, protože dcera je úplně boží a hrozně mě to naplňuje. Celá naše rodina držíme při sobě, táta je trenér, takže máme podporu ve sportu. Je to takový kruh, který je hrozně důležitý. Máme vlastní značku se šermířským vybavením, tak v tom pokračuju. Mám to z tréninku do práce a do tréninku. Jsem i v Komisi sportovců, to mě taky baví. Jsem v Komisi sportovců šermířské federace a tam se těm lidem moc nechce a to mě dost vytáčí, když je tam taková neaktivita. Jsem rád, že jedu na olympiádu a můžu tam ještě chvíli pobýt. Mám ještě kapelu, hraju na bicí a to je hrozný relax. Bicí jsou fyzicky náročné a to mám rád. Rád taky chodím po horách, když mám čas, tak s malou dcerou někam vyrazíme.
Šerm a sport je bezedná nádoba vědomostí a sebepoznání, říká Choupenitch. V hudbě hledá emoce
Číst článek
Jak moc je pro šermíře důležité být v klidu a udržet hlavu na uzdě?
Tím, že je mi 42 let a vše stíhám, tak je vše v hlavě. Spoustu věcí můžete chladit, vyčerpávat a v důležitý okamžik zapnout. Nezapínat devět minut v kuse, ale mít tam ty mikrookamžiky.
Spousta fanoušků si tě zapsala do paměti po olympiádě v Riu, kdy jsi udělal gesto fair play a přiznal soupeři bod. Možná se pak o tobě mluvilo víc, než kdybys vyhrál. Jak na to po letech vzpomínáš? Bylo to automatické?
Ano, bylo. Byl jsem naštvaný, že všichni oslavují fair play a nikdo neoslavoval, že jsem na olympiádě. Prohrál jsem první zápas, ale pak se oslavovalo to, co je úplně normální.
A je to mezi šermíři normální? Čím to je, že se to tak vyzdvihlo?
Náš sport je čestný. Vzalo to přesah přes šerm, ten Brazilec byl rád, dal mi pak takový dárek, protože to tak cítil. O to ale nešlo, spíš šlo o ten přesah. V šermířském světě to nikdo neřešil, tam je to normální.
Chystáš se na svoji druhou a nejspíš i poslední olympiádu do Paříže. Plánuješ pak skončit?
Nějak se na to připravuji, abych pokryl rodinné výdaje, tak musím mít plán. Člověk musí platit nájem, má děti, ale to mi funguje, že máme tu firmu. Pracuji i pro Českou šermířskou federaci, tam pomáhám s marketingem. Nechám si ale okénko, co budu dělat dál.
Bavilo by tě trénovat?
Neříkám, že nebavilo, ale teď trénovat nebudu. Nemohl bych být trenér, co by trénoval v týdnu a pak poslal závodníky o víkendu na turnaje. Teď jsou už videa, rozbory. Vím, že po 30 letech víkendů, kdy jsem byl doma a dělal něco jiného, bylo doopravdy málo. Dokud budu dceru zajímat, tak si to holky doma zaslouží, abych byl doma. Už ani nejezdím na soustředění, vybírám si turnaje, na sportovce jsem doma docela dost.
