Šerm a sport je bezedná nádoba vědomostí a sebepoznání, říká Choupenitch. V hudbě hledá emoce
Český fleretista Alexander Choupenitch si znovu vybojoval účast pod pěti kruhy a v Paříži se představí už na své třetí olympiádě. Jak složitá byla jeho poslední kvalifikace na olympijské hry a proč se nyní připravuje bez trenéra? O tom všem vyprávěl ve studiu Radiožurnálu Sport v pořadu Páteční finiš.
Alexi, máš nedlouho po tom, co ses nominoval na olympijské hry v Paříži. Jaké v tobě převládají pocity po náročné kvalifikaci, která nebyla do poslední chvíle jistá?
Bylo to velmi fyzicky i emocionálně náročné období. Přijde mi, že ta kvalifikace je čím dál náročnější. Nefunguje to tak, že když jsem nejlepší šermíř v Česku, tak jedu na olympiádu. Musím se dostat mezi dva nejlepší v Evropě a nejedou tam z týmu. Kvalifikace je týmová, což je zvláštní, já ji mít nemohu, protože tým nemám.
Poslechněte si celý rozhovor se šermířem Alexem Choupenitchem v pořadu Páteční finiš
Musím se tedy dostat mezi dva nejlepší, co nemají tým, a prakticky to znamená dostat se mezi top 10 na světě. Je to velmi náročné. V lednu jsme zbyli tři, kteří se prali o ta dvě místa, byl jsem hodně pozadu, ale pak se mi povedly tři turnaje za sebou a nakonec to dopadlo o jeden bod ve Světovém poháru.
Naštěstí se to povedlo a už ten den jsem pak hlavu přepnul na přípravu na olympiádu. Žádný kámen ze srdce mi nespadl, ale jsem rád, že mám dál pro co žít.
Jak jsi na tom teď s motivací do dalšího tréninku, protože tohle muselo být vyčerpávající období?
Člověk, když je hodně dobrý, tak jede na olympiádu v šermu, a když je fakt hustej, tak jede dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Z Evropy ale málokdo, většinou je to z Asie a z Ameriky.
Na tenhle turnaj se člověk chystá celý život. Celý život podřizuji tomu sportu a svému snu. Motivace je větší a větší. Chci pro to udělat maximum, nevím, jak to dopadne. Děláme takový sport, který nezávisí na mně, ale třeba i na losu. Může se stát, že jeden den člověk vyhraje a druhý den by vyhrál někdo jiný.
Za sebe chci udělat maximum, abych se dobře připravil a jel tam z pocitem klidu a že jsem v přípravě nechal vše, a nějak to dopadne.
Ty máš bronzovou medaili z Tokia. Byly nominace tam taky náročné, nebo to probíhalo víc v klidu?
Bylo to úplně stejné, akorát do toho skočil covid. Na rok jsme úplně přerušili závodění. Já se nedostal ze žebříčku jako tento rok, teď to bylo dřív než minule. Já ten turnaj minule vyhrál, teď na něj nemusím, takže mám měsíc k dobru a můžu ho využít k přípravě.
Situace je jiná, ale pořád je to náročné. Před olympiádou pojedeme na turnaje do Hongkongu, Šanghaje a mistrovství Evropy. Před Tokiem nebylo nic a nikdo nevěděl, jak na tom je.
Jak bude probíhat příprava na olympiádu? Budeš víc trénovat, nebo pojedeš na turnaje?
Turnaje jsou dané, protože máme ještě Světový pohár, Grand Prix a jedno mistrovství Evropy. Pokud budu zdravý, určitě je pojedu, protože mají vliv na nasazení na olympiádě. Stále bojujeme o body do Světového poháru.
Co se týče přípravy, je to složité. Před olympiádou se země uzavírají. Psal jsem Francouzům, se kterými jsem trénoval, a odepsali mi, že od března už budeme trénovat sami. To stejné Italové a Poláci. Musím se spojit s jednotlivci, kteří se nedostali do týmu, trénovat s nimi, domluvit si kempy.
Je to dost manažerská práce, ale věřím, že to zvládnu. Budu zůstávat mezi Hongkongem a Šanghají jako na kempu. Finální přípravu musím promyslet, protože funguji bez trenéra, jen s kondiční trenérkou. Veškerá zodpovědnost padá na mě, ale po více než 20 letech šermu vím, co jsem dělal před olympiádou v Tokiu i v Riu, a z chyb se dokážu poučit.
Jak zásadní je pro trénink mít vyrovnaného soupeře?
Aby se člověk posunul dál, vždycky musí trénovat s těmi lepšími, aby se dostal z té komfortní zóny. V šermu to ale není tak, že 70. ve světovém žebříčku je o dost horší než 30. Je to dost vyrovnané. Mentální rozdíl v závodě je ale obrovský. Musím si ale najít šermíře, se kterými budu trénovat, protože je to pro ten sport zásadní. Můžete být v posilovně, běhat, ale samotný šerm musíte trénovat.
Budou to tvoje třetí olympijské hry. Jak se v tomto časovém úseku změnili tvoji soupeři?
Když jsem jel do Ria, tak tam byli ještě šermíři, ke kterým jsem vzhlížel, ale už končili. V Tokiu jsem byl já ve středním věku, ale bylo to zvláštní a ovlivněné covidem. Teď v Paříži jsem v pozici, kdy patřím ke starším, bude mi 30 let, ale jsou tam už i mladší, dobří a musí si na ně člověk dát pozor. V šermu se strašně těžce odhaduje, kdo z těch lidí má šanci. Reálně má třeba deset lidí na to, aby udělalo medaili.
Jak se měníš ty jako sportovec? Co je tvoje výhoda, a co naopak nevýhoda?
Určitě ta zkušenost. Na třetích olympijských hrách přesně vím, co od toho chci. V Tokiu nebyli diváci, tady bude až 12 tisíc lidí, protože šerm je ve Francii extrémně populární.
Vím, jak moje tělo funguje, moje hlava taky. A taky sebedůvěra, to je ve sportu strašně důležité. Vím, že už jsem to jednou dokázal, a je to pak lehčí.
Někdo mi říkal, že jsem si na sebe upletl bič, ale tak to nevnímám. Nevýhoda oproti Tokiu je to, že do přípravy jdu bez trenéra, což je zvláštní. Pochopil jsem ale, že nejlepší je nad věcmi nespekulovat a brát je tak, jak jsou. Netrávit a nedávat energii do toho, že je něco tak a že je to blbé. Prostě hrát s kartami, které jsou.
Olympiáda v Paříži, to bude olympiáda olympiád a zvlášť pro váš sport. Váš sport a historie Francie, to bude něco. Co od toho čekáš?
Myslím, že pro šerm to bude opravdové wow. Šerm se odehraje v Grand Palé, to je neskutečná stavba. Už tam bylo jednou mistrovství světa v roce 2010, to jsem byl ještě malý. Ty kulisy, diváci ve Francii jsou edukovaní šermem, takže vědí, co se tam děje a kdy mají fandit.
Zkoušel jsem sehnat lístky a už to skoro nejde, a to mám ve Francii kontakty. Pro mě to bude super, protože zároveň reprezentuji jeden klub z Paříže, kam, když jezdím na závody, tak šermuji za něj. Věřím, že i oni mě přijdou podpořit a bude to pro mě o trochu víc domácí atmosféra.
Kolik se očekává diváků?
Netuším, ale mistrovství světa mělo 8 až 10 tisíc fanoušků. Těžko říct, ale bude to hodně.
Jak těžké bude pro sportovce zvládnout takovou atmosféru?
Když je ve Francii Světový pohár, tak je tam kolem pěti tisíc lidí, vyprodaný stadion. Záleží taky na člověku. Já tu energii z fanoušků mám rád a dokážu ji využít. Uvidíme, sám jsem na to zvědavý a těším se.
Aktuálně nemáš šermířského trenéra. Okolo olympiády v Tokiu jsi měl italského trenéra. Jak se stane, že sportovec tvého kalibru nemá trenéra?
Měl jsem trenéra Stefana, který teď trénuje italskou reprezentaci. Se mnou jezdí na turnaje Patrik Grosmann, to je můj fyzioterapeut, a na poslední turnaj mě doprovázel i předseda svazu Oldřich Kubišta, aby mě podpořil.
V únoru v Turíně jsem šel proti světové jedničce, Italovi Marinimu a naproti mě byl můj bývalý trenér. Prohrával jsem 7:13 a v mém rohu seděl Patrik, který si vzal si dovolenou v práci. Ten nepoměr byl obrovský. Nakonec jsem ten zápas otočil a vyhrál 15:13 a celou minci jsem obrátil a kvalifikoval se na olympiádu.
Trenér je v šermu extrémně důležitý, ale co je víc důležitější, je to, co máte v hlavě a srdci. Taky to, jakým způsobem dokážete sami sebe přesvědčit, že i nemožné věci jsou možné.
Je kvalitní trenér úzkoprofilové zboží, nebo je to o financích?
Obojí. Fakt dobrých trenérů je málo a ti dobří jsou u těch nejlepších týmů. Česká republika ani nemůže konkurovat italskému týmu, který z každé olympiády doveze medaile, to je jasné.
Že nemám trenéra ovšem neznamená, že netrénuju. Mám výhodu, že mám docela dobrou komunikaci s lidmi a nebojím se jich ptát a chodit za nimi. Nějak funguju, ale nemám vedle sebe trenéra u planche. Patrik tam ale zastává zajímavou roli a ptají se mě ostatní šermíři ze světa, kdo to je? Já odpovídám, že to nemohu říct, že je to moje tajná zbraň.
Na olympiádách si toho prožil spoustu, ale vrcholem byl bronz z Tokia. Jak moc se ti po Tokiu změnil život, když ses stal slavným sportovcem?
Subjektivně to vnímám tak, že nic moc, protože v mé hlavě jsem dokázal něco, po čem jsem toužil, a byl to jen feedback, že jsem na dobré cestě. Pokud říkáš, že to tak je, tak jsem rád, že lidé vnímají šerm a jeho úspěchy. Daří se i klukům kordistům. Mám z toho radost, ale chci víc a dál, abychom to posouvali.
V Riu si vypadl ve druhém kole, na další olympiádě to byla medaile. Bylo to o o specifiku šermu, nebo o tvém sportovním vývoji, že jsi byl zkušenější a lepší?
Stoprocentně vývoj, to je zásadní. Můžete být perfektně připravení, ale přijde soupeř, který je na tom lépe. V šermu je to opravdu vyrovnané. Rio mi strašně pomohlo v těch věcech okolo a vlastně mi pak pomohl i covid. V Tokiu jsem chodil na trénink, do jídelny a trávil čas na pokoji. Vůbec mě nic nerozptylovalo.
Když jsem byl v Riu, chodil jsem s bradou dole, koukal na Novaka Djokoviće, Rafaela Nadala a všechny sportovce. To bralo energii. V Tokiu jsem přesně věděl, co mě čeká a jak s tím mám naložit.
Pracuji se sluchátky a zavřenýma očima, popisuje fyzioterapeut Novotný. Sport je bolest, napsal v knize
Číst článek
Říká se, že první olympiádu si jede člověk užít a sbírat zkušenosti, na tu další už jede za svým vlastním výkonem.
Říkal mi to Tomáš Houska z Olympijského výboru, že mě v Tokiu vnímal, že jsem byl jako šelma, že jsem potichu chodil, někde se zjevil a zase šel pryč. Byla ze mě soustředěná energie. To myslím, že bylo dobré znamení.
Jaký vývoj za toto období prodělal šerm? Došlo ke změnám v technice, vybavení?
Navenek ne, ale pro šermíře je to jiný sport. Tak, jak se šermovalo v Riu a Tokiu, tak už se dnes nešermuje. Mění se lehce pravidla, preference. Co ale zůstává stejné, že máte soupeře a toho musíte porazit.
Existuje ideální šermířský věk?
Kdyby člověk dělal statistiku, možná by to bylo 28 až 32 let, protože fyzické schopnosti jsou na topu a máte i zkušenosti. Teď tam jsou ale mladí kluci, kterým je 22 let a jsou skvělí. Jsou tam ale i stálice, třeba jeden Američan, tomu je 34 let a je výborný. Každý má vrchol jinde. Já se řídím mottem, že to nejlepší nás čeká zítra, takže vrchol mě ještě čeká.
Mentální nastavení sportovce je u šermu zásadní věc. Jak ses posunul v tomhle oboru?
To je práce na celý život a nejen ve sportu, ale hlavně v životě, aby člověk vše pochopil. Lidi vám mohou pomoci, dát vám nějaké nástroje a to děláme právě s Janem Mühlfeitem, mám ještě jednu holčinu z Rakouska, která mi taky pomáhá. Oni dávají nástroje, ale člověk si musí pomoci sám. To je na tom zajímavé, že každý cestu najde jinak.
V mém sportu je hlava zásadní. Bavil jsem se s jedním italským trenérem a ten říkal, že rozdíl mezi šermířem, co si věří a jde do toho na sto procent, a tím, co má stažený žaludek, je zásadní. Důvěra v sebe sama je velmi důležitá.
Snažím se čerpat z různých zdrojů, sleduji tiskovky z ostatních sportů. Třeba Kobe Bryant, to byl velmi inspirativní člověk, měl perfektní nastavení mysli. Snažím se to nasávat a dělat si svůj obraz.
Potřebuješ jít na zápas jako bojovník, co jde lovit?
Jsou dvě věci. Nikdy nemůžete docílit ideálního nastavení a musíte s tím být v pohodě. Něco si řeknete před turnajem a pak přijdete a cítíte se blbě nebo jste blbě spali. Důležité je tu situaci ale přijmout. Jestli jsi viděla film Poslední samuraj, tak když oni jdou do poslední bitvy a vědí, že prohrajou a umřou, ale stejně do toho jdou, tak to je to nejlepší nastavení. Já jdu na tu planche v uvozovkách taky zemřít.
Když vezmeme nejlepší šermíře na světě, jsou lepší technicky, fyzicky nebo v mentálním nastavení?
Mentální nastavení je strašně důležité. Někdo má ale fyzické dispozice, které nejdou naučit. Ten jeden Ital má třeba strašně malé tělo, ale má dva metry, takže je to ideální somatotyp na šerm a on tomu perfektně šerm přizpůsobuje. Nastavení v hlavě, rychle se koncentrovat a zapomenout na to, co bylo. Že sice dostanete zásah, ale už to pak neřešíte.
Všichni v top 20 na světě jsou výborní šermíři, mají skvělý pohyb, jsou silní. Rozhodují ale maličkosti, kdy v důležitý moment dokážou zásah dát a zakoncentrovat se.
Myslíš, že ses v posledních deseti letech výrazně zlepšil?
Stoprocentně. Všichni se ale zlepšili a jde o to, jak se dokážu zlepšit dál. Vždycky si říkám, že o tom sportu fakt vím hodně, hodně cestuji, spolupracoval jsem s hodně trenéry, ale pak mě vždy něco překvapí. Šerm a sport je bezedná nádoba vědomostí a sebepoznání.
V poslední době jsi získal jednu speciální cenu – stal ses Sokolem roku 2023. Co to pro tebe znamená a komu bys cenu věnoval?
Jsem rád, když je člověk oceněný, protože to znamená, v uplynulé sezoně nějaké výsledky byly. Co se ale týče porovnávání sportovců z jiných sportů je složité, protože to nikdy nejde. Oceňoval bych cvičitele, trenéry, lidi, co se snaží děti ke sportu dostat a stojí je to spoustu času a energie a často se na ně zapomíná. My sportovci jsme s medailemi vidět, ale ti lidé, co byli za námi a co byli v začátcích, je spoustu a je dobré ocenit právě je.
Ty se věnuješ i mladým sportovcům. Pro práci s veřejností jsi skvělý. Myslíš, že by tohle mohla být cesta, až jednou tvá kariéra skončí?
Snažím se řešit budoucnost, o které vím. Teď vím o tom, že se musím připravit na olympiádu. Pracovat ale s lidmi, dávat jim energii, dávat jim pojem o šermu, to mě baví. Dělám Fencing Camp Brno, ten bude na konci srpna 2024. Těším se na ty děcka a taky bych měl být na Lipno Festivalu.
Máš blízko i k hudbě. Jakou hraje hudba v tvém životě roli?
Hudba je pro mě emoce a to k životu patří. Emoce to mohou ovlivňovat nahoru a dolů. Poslouchám různé beaty. Poslední dva měsíce jsem poslouchal velmi ostrý rap, který mi vypínal hlavu. Chtěl jsem, abych vůbec nemyslel a jen prostě byl. Dělal jsem to vědomě a doufám, že jsem z toho nezhloupl. Hudba mě zkrátka provází.
A jak odpočíváš?
To mi moc nejde. Snažím se ale dělat něco jiného než to, co mě unavuje.
Takže pláž, lehátko...
To ne. Zaznamenal jsem, že po posledním kvalifikačním turnaji jelo hodně šermířů k moři. Mně se tam ale nechce, je to daleko, v Evropě není ještě moc teplo. Snažím se vídat s kamarády, to je strašně důležité. Vidět se taky s rodinou. Jsou ale i dny, kdy ležím a koukám na Netflix a Voyo.
