Dětský psycholog: Odborníků bude stále málo. Dětem ale můžeme pomoci i respektem a milým chováním
Stále větší počet dětí se utápí v depresích, podle Národního ústavu duševního zdraví jde až o čtyřicet procent žáků devátých tříd. Podle Václava Mertina, psychologa zaměřeného na děti a mládež, jsou tato čísla alarmující. „Jsem ale přesvědčen, že pracovat se s tím dá. Jen nevím, jak to udělat, abychom přesvědčili rodiče, že to, že dávají najevo lásku, je podstatné,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál.
Národní ústav duševního zdraví přišel se zjištěním, že až čtyřicet procent žáků devátých tříd vykazuje známky střední až těžké deprese. Odpovídá to vašim zkušenostem z praxe?
V zásadě ano. Míru samozřejmě někdy úplně neposuzuji, tudíž přesně nevím, ale souhlasím s tím. Nechci vzpomínat na své dětství, věk puberty a blížící se adolescence, ale nemám s tím spojené jednoduché vzpomínky.
Je spousta rodičů, učitelů a dalších profesionálů, kteří s dítětem ve společnosti krásně pracují. Jde o to, abychom i ostatním dali návody a podpořili je v tom, že mají sílu a věci zvládnou, připomíná Václav Mertin
Je však pravda, že jsem se s tím trápil, respektive vyrovnával, sám. Nikdo se mě nikde na nic neptal. Nebylo možné, že bychom se o tom s rodiči nebo ve škole nějakým způsobem bavili. Doba se posunula, ale nevím, jestli k lepšímu.
Podle citovaného průzkumu projevuje padesát procent českých deváťáků známky zhoršeného well-beingu. Co je tím myšleno?
Necítí se dobře. Učitelé, rodiče, společnost se necítí dobře, je blbá nálada, byť nevím, jestli zrovna v současné době. Měli bychom to brát jako podnět k tomu, co bychom měli dělat pro to, aby se každý cítil lépe.
Dostatek dětských psychiatrů je například záležitostí na léta. Musí vystudovat, z ortopeda psychiatra neuděláte. Psychologové jakbysmet.
Některá naše pomoc je ale v podstatě zadarmo, například abychom se k dětem chovali pěkně, dávali jim najevo, že je máme rádi, že je bereme vážně a respektujeme, přestože je samozřejmě musíme vychovávat, což někdy bolí. A někdy to bolí více nás než dítě. Nedá se ale nic dělat.
Až 40 procent českých deváťáků trpí depresemi, 30 má úzkosti. Dívky jsou na tom dvakrát hůř, říká studie
Číst článek
Odborníci na psychiku mládeže často říkají, že se léčení problémů u mladých pacientů neobejde bez léčby psychických problémů jejich rodičů. Souhlasíte?
Jednoznačně. Když uvedu příklad, rodič jde k odborníkovi se svým dítětem majícím problém, přitom si někdy ale říkám, že dítě ani nepotřebuji vidět. Ne že bych byl tak chytrý, že bych to poznal, ale určitý problém může mít i rodič, případně jej ani nemusí mít, ale některé věci dělá jinak takovým způsobem, že jsou dítěti k neprospěchu.
Určité věci se dají jednoduše řešit i u rodičů. Sice už bych danou matku nebo otce třeba nezměnil, přeci jen už má nějaké roky, ale aby se chovali a jednali jinak, by jít mohlo.
‚Dávat najevo lásku‘
Jak docílit účinné prevence při chronickém nedostatku dětských psychologů a psychiatrů?
Nechci říci, že by na to byla jednoduchá odpověď, ale když něco není, nemohu se tvářit, že příslušná potřeba zmizela. Daná potřeba je a musím se obracet na ty, kteří péči a pomoc normálně poskytují. Je spousta rodičů, učitelů a dalších profesionálů, kteří s dítětem krásně ve společnosti pracují.
Předsudky jsou pro duševně nemocného mnohdy horší než samotná diagnóza, upozorňuje výzkumník
Číst článek
Jde o to, abychom i ostatním dali návody a podpořili je v tom, že mají sílu a věci zvládnou, byť souhlasím s tím, že nezvládnou všechno. Psychologové a psychiatři tedy budou potřeba i nadále, myslím ale, že většinu „černé“ práce udělají rodiče.
Když poté dítě chodí do školy, kde tráví několik hodin denně, mají i učitelé velmi silné páky. Někdy se to řeší různými užitečnými programy, nezpochybňuji je. Jindy zase vidíte, jak se děti ve škole okolo učitele seběhnou, vidíte v nich radost, normálně se s nimi baví o různých až, řekněme, ptákovinách, které děti vykládají.
Co lze tedy vyčíst z aktuálního průzkumu, jehož čísla na první pohled vypadají jako opravdu alarmující? Jste ale optimistický, dá se s tím pracovat?
Alarmující jsou. Jsem ale přesvědčen, že pracovat se s tím dá. Jen nevím, jak to udělat, abychom přesvědčili rodiče, že když budou s dítětem deset minut – a měli by být více -, budou si s ním alespoň normálně povídat, aniž by dítěti vyčítali například neostříhané nehty, neuklizený pokoj a podobně, že právě to, že dávají najevo lásku, je podstatné.
Jak máme dětem vysvětlovat válku a další konflikty? Jak jsou na tom se statistikami ohledně duševního zdraví sousední země? Poslechněte si celý rozhovor v audiu v horní části článku.
