Julie z Petrohradu pomáhá v Plzni ukrajinským uprchlíkům. ‚Po válce budu řešit vztah k Rusku,‘ říká
Třiadvacetiletá Julie viděla své rodiče naposledy před více než rokem, než začala válka na Ukrajině. Není ovšem Ukrajinka, ale Ruska z Petrohradu. Studuje na Západočeské universitě v Plzni a domů se kvůli válce nechce vrátit. Sama se tak musí starat o živobytí, vydělávat si, a kromě jiného také pracuje jako překladatelka a pomáhá ukrajinským uprchlíkům.
V prvním patře nenápadné budovy téměř v centru Plzně je po obědě docela rušno. Rodiče přivedli kupu malých dětí, se kterými si hrají dvě ženy. Mladší, tmavovláska s výrazně modrýma očima je Julie.
Hrou učí místní děti z chudých rodin třeba to, jak si čistit zuby. Julie pracuje pro neziskovou organizaci Ponton, která vytváří vzdělávací programy pro lidi v těžké sociální situaci.
„Chodím sem, ale i do terénu,“ vysvětluje solidní češtinou s typickým přízvukem Julie, která kromě jiného i překládá ukrajinským běžencům. „Pomáhám ukrajinským dětem s domácími úkoly a s adaptací na český vzdělávací systém.“
Vzdělávací systém už Julie poznala. Studuje ruštinu a španělštinu, bydlí na koleji a žije skromně. Kvůli sankcím uvaleným na Rusko je složité posílat peníze do Evropské unie, Julie ale stejně od rodičů podporu nechce a sama si vydělává.
Rusové žijící v Česku protestovali v Praze proti Putinovi. Měli i protiválečné bílo-modro-bílé vlajky
Číst článek
„Od začátku covidu bydlím samostatně bez podpory rodičů. První rok jsem pracovala ve fabrice, dvakrát, třikrát týdně. To mi jako studentce stačilo. Bydlím na koleji na Borech se svou ruskou kamarádkou. Teď mám dobrou práci, tak jsem v pohodě,“ dodává.
Julie začala překládat uprchlíkům nejdříve dobrovolně, postupně získala přes různé organizace placenou práci. Mezi její klienty ale nepatří osmnáctiletá Veronikou z Charkova, se kterou se seznámila v divadelním kroužku a staly se z nich kamarádky.
„Mluvím tady běžně rusky, je to můj mateřský jazyk. Rusky mluví i rodiče, jen babička mluví ukrajinsky. Naše vtahy s Rusy jsou normální, nemáme nic proti Rusům, kteří utekli z Ruska a podporují Ukrajince,“ vysvětluje světlovlasá dívka, která se doma věnovala gymnastice, studovala na univerzitě a v Plzni žije s matkou.
„Chci se vrátit do Charkova v létě. Žije tam babička s dědou, táta, příbuzní. Není tam sice moc dobrá situace, je to nebezpečné, ale mám tam přátele a chci žít trochu jako normální člověk,“ vysvětluje Veronika rusky. Česky rozumí, ale nemluví.
Utekli z Lymanu i Kyjeva. Nyní osmiletá Miroslava cvičí balet v Národním divadle, hodiny platí Rusové
Číst článek
I Julie by ráda viděla své prarodiče, otce s matkou i sestru. Ovšem za současné situace se do Ruska vrátit nechce.
„Jediný problém jsou babička s dědečkem. Ti z Ruska neodejdou. Matka, otec i sestra mají plán, jak odejít. Ale s prarodiči nevím, to je můj velký osobní problém. Snažím se na to nemyslet, chci, aby válka skončila, a pak budu řešit vztah k Rusku. Já tady žiju v bublině, všichni moji přátelé jsou proti válce. S těmi, co měli jiný názor, už se nestýkáme. Ale bylo jich málo,“ popisuje Julie.
Na setkání s příbuznými si počká zřejmě mnohem déle, jako Ruska a odpůrkyně války je na tom svým způsobem hůř než Veronika z Ukrajiny. Doufá alespoň, že svou mladší sestru uvidí, až její matka z Ruska odejde. Julie by chtěla, aby sestra žila v normální zemi, což v současném Rusku podle ní není možné ani trochu.
