Kauza kolem Fremra otevřela otázku vyrovnání se s předlistopadovou minulostí. Řekl ústavní právník
Situace kolem nominace Roberta Fremra na ústavního soudce se v pondělí vyřešila, sám se své kandidatury vzdal. Své rozhodnutí zdůvodnil tlakem kvůli jeho předlistopadovému působení na pozici soudce. Kritika se týkala mimo jiné kauzy známé jako Olšanské hřbitovy. Fremra navrhl prezident a následně jej schválil Senát. V rozhovoru odpovídá Ondřej Preuss z Katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Robert Fremr v pondělí poté, co stáhl nominaci, řekl, že by nedůvěra části společnosti v něj ohrozila důvěryhodnost Ústavního soudu. Souhlasíte s tím?
Souhlasím. Myslím si, že to už byla opravdu jediná možnost, jak mohl postupovat, pokud chtěl právě chránit kromě své vlastní pověsti i Ústavní soud jako takový.
Poslechněte si rozhovor s ústavním právníkem Ondřejem Preussem o kauze kolem jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem
Člen poradního panelu prezidenta Jan Kysela v našem vysílání v pondělí řekl, že prezidentovi Pavlovi už nedoporučí na Ústavní soud nikoho, kdo působil v justici před rokem 1989. Je toto podle vás správný krok, nebo by se spíš mělo přihlížet k profesním a odborným zkušenostem kandidátů na ústavní soud?
Je nesporně zajímavé, jak tato kauza, můžeme-li to tak nazvat, vlastně otevřela otázku vyrovnání s předlistopadovou minulostí. Myslím si, že pro mnohé, včetně mě, velmi překvapivým způsobem.
To znamená, že Robert Fremr zdůvodnil svoji rezignaci nikoliv tím, co skutečně dělal před rokem 1989, ale tlakem nebo tím vnímáním toho, co dělal. Znamená to, že důležitější je, jak se věci zdají, než jaké jsou. Vrací to do hry debatu o vyrovnání, ale přitom poměrně nahodilým způsobem.
Po Fremrovi už ústavní soudce v této věkové skupině hledat nebudeme, říká poradce prezidenta Kysela
Číst článek
Takže já se vlastně nedivím ani tomu, že takto uvažuje, podle mě nikdo ještě před měsícem nepředpokládal, že by Robert Fremr byl problematickým kandidátem, protože podobnou minulost mělo a má spoustu dalších velmi vážených osobností.
Co kdyby se ale teď ukázalo, že podobné rozsudky, které vyvolaly nedůvěru právě kolem Fremra, mají na svědomí už jmenovaní ústavní soudci? Jaký by měl být v takovém případě postup tedy podle vás?
Ono to je dost dobře možné. My jsme je historicky měli na Ústavním soudu prokurátora a jiné soudce, kteří působili za minulého režimu. Takže právě proto to byl ten tlak tak překvapivý pro některé zainteresované včetně Roberta Fremra.
Tady se totiž vycházelo z toho, že si musíme znovu připomenout název té revoluce – sametová. Což se mimo jiné projevovalo v tom, že mnoho osob, které se nějakým způsobem podílely nebo minimálně formálně stály za tím tzv. minulým režimem, pokračovalo ve funkcích, pokud neměly na svědomí nějaké excesy.
Je samozřejmě otázka, jak to bylo třeba s některými těmi kauzami, které teď byly medializovány, to by skutečně nebylo vhodné vnášet do současného rozhodování. Ale to vyrovnání, minimálně formálně právně, proběhlo už v 90. letech.
