Bývalý soudce Balík: Vláda bude vědět, že zákony obcházet nemůže, soud odvedl excelentní práci
„Vláda se snažila kličkovat kvůli náhradě škody, zdraví lidí mohla chránit stejně dobře s pomocí krizového zákona,“ říká pro iROZHLAS.cz Stanislav Balík bývalý ústavní soudce, který dnes působí jako děkan Fakulty právnické Západočeské Univerzity v Plzni. Čtvrteční rozsudek Městského soudu v Praze, který zrušil některá mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví, Balík považuje za excelentní práci. Podle něj se verdikt dostane do učebnic.
Pražský městský soud ve čtvrtek zrušil s účinností od 27. dubna čtyři opatření ministerstva zdravotnictví, která kvůli koronaviru omezila volný pohyb a maloobchod. Podle soudu za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze vláda, a to svým unesením vydaným na základě krizového zákona. Ztotožňujete se s tím?
S tím názorem jsem souladný. Vyjadřoval jsem se k tomu už dříve, protože jsem nepovažoval ze strany vlády za rozumné, že změnila formu a aplikaci právního předpisu. Čili namísto toho, aby bylo rozhodováno podle krizového zákona, tak se přesunula do režimu zákona o ochranně veřejného zdraví. Podle mého názoru tato věc měla být řešena jako na začátku, tedy podle krizového zákona.
‚Chaotická a nesrozumitelná.‘ Soud zrušil čtyři opatření omezující volný pohyb a maloobchod v Česku
Číst článek
Můžete přiblížit, jakým způsobem pražský městský soud argumentoval, když rozhodl o tom, že vláda měla postupovat podle krizového zákona, a nikoli zákona o ochraně veřejného zdraví?
Městský soud došel k závěru, že krizový zákon je zvláštním předpisem, který má přednost, pokud dojde k jejich kolizi. Tato situace se má tedy řešit podle krizového zákona, protože ve chvíli, kdy je nouzový stav a krizový zákon tuto situaci upravuje podrobněji, tak je potřeba sáhnout po tomto právním předpisu, a ne se vysmeknout právnímu předpisu, který není na konkrétní situaci přiléhavý.
Soud jednal poměrně rychle. Slyšela jsem názor některých vašich kolegů, že procesně to zvládli na jedničku. Hodnotíte to stejně?
Ten rozsudek má jednatřicet stran a 168 podrobných odstavců. Je tam odcitovaná judikatura Ústavního soudu, jsou tam rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je tam velice podrobná narativní část, která popisuje, z jakého skutkového základu soud vycházel. Je tam velice podrobně popsána argumentace obou stran, se kterou se soud vypořádává. Proto bych řekl, že je to excelentní dílo. Je to v podstatě tak, jako kdyby někdo napsal diplomovou práci za tři dny.
Z tohoto pohledu mám trochu pochybnosti o úspěšnosti kasační stížnosti. Ministerstvu v ní nezbude nic jiného než zopakovat to, co už bylo řečeno. S novým nápadem asi těžko přijde. V podstatě je to tedy otázka právního posouzení. Tento rozsudek dosahuje kvality nejvyšší soudní instance ve správním soudnictví. Kdyby si to chtěl senát, který bude o kasační stížnosti rozhodovat, zjednodušit, mohl by to – jak se říká v právnickém jazyce – sfouknout pár odstavečky na téma ztotožnil jsem se s právním názorem městského soudu.
Unikátní rozsudek
Označil byste aktuální rozsudek za přelomový? Vzhledem k tomu, že šlo o unikátní situaci, kdy se soud nemohl opřít o dřívější judikáty? Bude se tímto tedy nastavovat budoucí praxe, jak k podobným situacím přistupovat?
Nemám to sám rád, ale budu teď trochu slovíčkařit. Ten rozsudek není přelomový v tom směru, že by zlomil nějaká pravidla a zásady nebo byl jinou interpretací ochrany práv nebo v oblasti dělby moci. Samozřejmě je to ale rozsudek, který přesahuje tuto konkrétní věc, která byla řešena. Ve správním soudnictví je to obvyklé. Pokud tedy obstojí u Nejvyššího správního soudu, tak to nebude pouze věc konkrétních opatření ministerstva, která byla zrušena. Až příště nastane tato situace, už to bude judikováno a bude potřeba to řešit touto cestou. Je to výhodné pro to, že pro příště bude judikatura existovat. Další vláda bude pro příště vědět, jak má jednat.
Tady je hezké, že v rozsudku – velice zjednodušeně řečeno – je, že si soud uvědomoval okolnost, že vláda se pohybovala v nevyjudikovaném terénu a tím pádem se mohli domnívat, že postupují správně a že tímto rozhodnutím se ukazuje, že soud má na to jiný právní názor. Není to ale psané ve stylu, že by od samého začátku měli vědět, že nepostupují dobře a že si svévolně dělali, co chtěli. Proto si myslím, že i tato pasáž ukazuje, že soud se k tomu postavil nezaujatě a nestranně. Každoročně se vypisuje anketa o rozsudek roku a tento bude vážným kandidátem na vítěze. Sám si ho dám do paměti, jelikož jsem v rámci této ankety oslovován. Jeho spisová značka se dobře pamatuje, je to 14 A 41/2020.
Celé rozhodnutí Městského soudu v Praze ohledně mimořádných opatření vlády proti koronaviru si můžete přečíst zde.
Vláda ke čtvrtečnímu rozhodnutí uvedla, že ho respektuje. Přesto ale ministerstvo zdravotnictví podá kasační stížnost, aby celou záležitost posoudil ještě Nejvyšší správní soud. Je to z vašeho pohledu validní postup?
Právě proto, že je to zatím pole judikatorně neorané a jsou tady argumenty, které nejsou – když použiji terminologii Ústavního soudu – zjevně neopodstatněné. Je to věc právního posouzení. Samozřejmě se může stát, že na to někdo bude mít jiný názor. Takže předvídám, že to pro ministerstvo nemusí dopadnout u Nejvyššího správního soudu úplně dobře. Přece jenom z pohledu justice je vždy dobře, když judikaturu tvoří a sjednocuje nejvyšší soudní instance, což je v tomto případě Nejvyšší správní soud. Tudíž by to mohl vyřešit jednou pro vždy. Ministerstvo jako státní orgán už nemá možnost podat ústavní stížnost, takže to pro něj skončí rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
Premiér Andrej Babiš (ANO) označil pro server iDnes.cz rozhodnutí o zrušení čtyř mimořádných opatření za absurdní. Podle něj zachránila v Česku tisíce životů a země díky nim zvládla pandemii koronaviru. To ale soud nezpochybňoval. Pouze řekl, že opatření měl jeho kabinet přijmout na základě krizového zákona a nikoli zákona o ochranně veřejného zdraví. Je to tak?
Určitě. V tomto rozhodnutí vůbec nejde o zdraví, ale o to, že vláda nezvolila správný postup, jakým způsobem bude nastalou situaci řešit. Kdyby vládě někdo poradil a řekl, neriskujte, nekličkujte, neobcházejte krizový zákon, tak vláda měla možnost úplně stejně zachránit zdraví lidí, nejenom tedy tím, že by to bylo opatření ministerstva zdravotnictví, ale mohlo to být opatření, které by bylo aktem vlády podle krizového zákona a dosáhlo by se stejného efektu. Koneckonců vláda na to dnes už přišla, že jí nezbývá nic jiného než jít cestou krizového zákona. Kdyby to udělala na začátku, mohla stejně zachránit zdraví. Přenáší se to nicméně především do ekonomické roviny. Jelikož se to vláda pokusila řešit jenom opatřením ministerstva zdravotnictvím, tak tím měli být zřejmě vyšachováni ti, kteří zavřeli své provozovny. V podstatě podle zákona o ochraně veřejného zdraví by tito lidé neměli zákonný nárok na náhradu škodu. Kdežto podle krizového zákona mají dostat přiměřené odškodnění.
Náhrada škody
Na to mířil můj další dotaz. Legislativní rámec vládních opatření se řešil už dříve ve vztahu k náhradě škody. Nyní soud řekl, že rozhodnutí o některých opatření vydané ministerstvem zdravotnictví byla nezákonná. Otvírá se tedy nyní pro obchodníky prostor pro to, aby mohli požadovat náhradu škodu kvůli nesprávnému úřednímu postupu?
Jestliže jde o zrušené rozhodnutí ministerstva, tak si myslím, že se skutečně můžeme dostat z režimu krizového zákona, podle kterého by se platilo přiměřené odškodnění, do režimu zákona o náhradě škody za nesprávný úřední postup, protože je tady rozhodnutí, které je zrušené. Takže se můžeme dostat k tomu, že poškozený nakonec bude uplatňovat náhradu škody podle tohoto zákona. V takovém případě je podle mého názoru rozsah odpovědnosti za škodu daleko širší než podle krizového zákona. Poškození lidé by mohli mít nárok nejenom na náhradu za skutečnou škodu, ale také třeba o ušlý zisk.
Je ale vůbec reálné, aby stát odškodnil všechny žadatele? Může si to dovolit? Nepoloží ho to? Jak by se to mělo nastavit?
Je tu nově založený vztah mezi státem a mezi osobami, jimž byly zavřené třeba provozovny. Já bych na této situaci viděl především rovinu pokusu o narovnání cestou kompromisu. Není správné ani rozumné, když se všechno judicializuje, všechno skončí soudem a všichni si natahují kšandy. Vláda by se k tomu měla postavit důstojně a říct, že je nějaký nárok, co do základu uznává. Ale že lidi musí mít na druhé straně pochopení pro to, že stát není bezedný a že může dojít i k jeho bankrotu. Měla by se snažit dohodnout a nabídnout možná řešení tak, jak se řeší jiné závazky. Mohla část zaplatit a část dál splácet. Mohla by vydat státní dluhopisy, které by podnikatel mohl prodat a získat tímto způsobem finanční prostředky.
Pokud by ale ke kompromisnímu řešení nedošlo a lidé by se s žádostmi o náhradu škody obraceli na soudy, jaký by to mělo dopad?
Z toho mám trochu obavy. Justici by to zahltilo. Jen si to představte, všichni by to zkusili ve všech instancích až k Ústavnímu soudu. To by znamenalo skoro kolaps justice. Vláda by měla trochu myslet na justici a měla by se tomu pokusit vyhnout. Když by na to ale došlo, jsou tu rozhodnutí Ústavního soudu, která v povodňových dobách nebo dobách krizí řekla „ano, sice by tu nárok byl, ale je tu důležitý veřejný zájem na tom, aby se nesesypal státní rozpočet. Udělejme to tak, že sice máte nárok, ale bohužel přednost má rozpočet. Za této situace vám to nelze přiznat“.
Rozhodnutí soudu respektuji, ale přijde mi absurdní, řekl Babiš. Opatření podle něj zachránila tisíce životů
Číst článek
I v průběhu řízení před obecnými soudy by se stát nepochybně bránil, že je to trochu nemravné tímto způsobem uplatňovat náhradu škody do poslední koruny. Jedna věc je základ, který je jasně daný, druhá věc je ale výše škody. Bylo by dobré se k tomu nepostavit bojovně, zakopat se v zákopech a začít válčit. Pro vládu by to měl být signál, že se jí nepodařila obezlička, kterou vyprovokovala živnostníky. A teď v čase, ve kterém se ocitáme s tímto rozhodnutím v zádech, je načase se k tomu postavit vstřícně a rozumně.
Poměrně příkře na celou věc reagoval Pražský Hrad. Prezident Miloš Zeman za sebe vzkázal, že soud na sebe bere odpovědnost za dopady na životy, zdraví či hospodářství České republiky. Není to přehnaná reakce, když soud dal na vypořádání situace vládě několik dní, navíc vláda reagovala bleskově a ještě ten samý den přijala opatření podle krizového zákona?
Beru to jako reakci z prvého pohledu. Každý si může na stránkách městského soudu ten rozsudek najít a přečíst si ho. A zjistí, že jde o úplně něco jiného. Říká se tam, že soud chápe, že je to mimořádná situace a že jsme se v ní ocitli poprvé. Je to doba, kdy jsou nějaká práva omezitelná různými typy opatření. Nicméně to, že je krizová situace, neznamená, že by stačilo vydávat jakákoli rozhodnutí jenom proto, že je tady krizová situace. I podle krizového zákona vláda může činit opatření jen na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu. Není to jenom tak, že je tady krizová situace, tak můžete cokoli, máte bianco šek na jakékoli opatření. Mělo by to být nějakým způsobem odůvodněné.
A když se na to díváme z pohledu možného ohrožení zdraví?
Zaprvé ta opatření celou dobu platila, soud je zrušil až s účinností od pondělka. V podstatě to, jestli byla nebo nebyla platná nebo vydaná tím, kdo k tomu měl nebo neměl pravomoc, to je druhá věc. Jisté je, že tak či onak k poškození tím rozsudkem zpětně dojít nemůže. Soud řešil právní otázku. Není to tak, že by bral odpovědnost za to, co bude dál. Jenom naznačil, že výkonná moc má jiný prostředek, jak dosáhnout toho samého. Že má zákonný prostředek, který by byl použitelný v souvislosti s aplikací ústavního zákona. Vláda to přesně pochopila a začala jednat tak, jak to mělo být od začátku.
V koronavirové době bych byl benevolentní v počátku. Vyhlášení nouzového stavu se dělalo narychlo. Judicializace je taková, že bych nad tím trochu mávl rukou, protože šlo skutečně o zdraví. Ale v tomto případě nešlo až tak o zdraví, jak se argumentuje, aby se získaly sympatie. Ale ve skutečnosti šlo ryze o ekonomickou stránku věci a náhradu škody.
Vláda už dříve zejména ze strany opozice čelila kritice, že ne vždy rozhoduje transparentně a že chybí podrobnější zdůvodnění jejích kroků. Dá se tedy říct, že soud nyní vyslal kabinetu významný signál, že i přes nouzový stav a krizovou situace existuje v našem státě nadále dělba moci a že jeho počínání podléhá kontrole?
Určitě. Soudní moc má dohlížet, aby stát byl státem právním. Exekutiva je především mocí výkonnou a fakticky koná. Takže justice je tu k ochraně ústavnosti a činí rozhodnutí, která výkonné moci mohou připadat jako hození klacku pod nohy, protože to znamená komplikace. Ale v tomto případě bych řekl, že to nebyl klacek, ale spíš klacíček.
Jinými slovy: kdyby od začátku vláda nezkoušela, jak to dopadne, byla opatrná a šla cestou, která pro ni byla otevřená, nemusela vyprovokovat takové rozhodnutí. Příště bude vláda – a kdokoli, kdo přijde po ní – vědět, že takto se zákony obcházet nedají. Je to nakonec pro ty, co budou tvořit exekutivu, svým způsobem dobrá zkušenost. Nebudou muset opakovat tyto chyby. Bude se to učit na právnických fakultách, takže každý absolvent bude mít možnost se to během studia dozvědět. V závěru to bude jednoduchá otázku do testu ze správního práva.
Stížnostmi kvůli vládním opatřením proti koronaviru se zabývá i Ústavní soud. Konkrétně má na stole uzavření škol, omezení pohybu v rámci Česka i zákaz přeshraničního cestování. Dá se tady očekávat podobný výsledek jako u městského soudu?
Každá věc je trochu odlišná. Řekl bych, že návrh obsahoval řadu dalších argumentačních okruhů, proč ta opatření zrušit. Městský soud se vypořádal jenom s tím prvním, protože to vzal od toho nejvýznamnějšího (právní rámce mimořádných opatření – pozn. red.). To samo o sobě stačí k tomu, aby bylo takto rozhodnuto. Není ale vyřešena otázka přiměřenosti některých opatření, tedy z hlediska obsahu.
