Nemocnice, ve které personál nezůstává. Koronavirus je v Rumburku jen jeden z mnoha problémů
Teprve v polovině března otevřeli covidové oddělení v nemocnici v Rumburku ve Šluknovském výběžku. Ne že by tam snad neměli koronavirus, ale nemocnice málem zanikla a udržuje se tam jen základní péče. Interní oddělení je dávno uzavřené, protože nejsou lékaři, v provozu zůstaly jenom chirurgie a dětské oddělení. To covidové vzniklo pro doléčení pacientů z jiných nemocnic a nachází se na místě bývalé neurologie v Podhájí.
„To jsou zlatý lidi, zlaté sestry, platit by je měli zlatem,“ zvedá se na lůžku penzistka Stanislava Kocourková z Dolního Podluží a křičí tak, že je to slyšet na celém oddělení. „Já jsem nemocná od 1. března, na kyslíku jsem byla a dneska jdu domů.“
Penzistka vytáhne telefon a chce se ještě vyfotit se sestřičkou. „Já vím, že strašně křičím,“ ztiší hlas, aby ho po několika vteřinách zase zvýšila. Její spolubydlící je žena z ústavu pro mentálně postižené a mlčenlivě pozoruje rozruch kolem sebe. Sedá si k ní sestra Kateřina Šicová a objímá jí kolem ramen.
Do pokoje vchází lékař a češtinou se silným cizím přízvukem penzistce říká, že pro ni přijede za půl hodiny manžel. „Je z Jemenu,“ říká sestřička na vysvětlenou a paní Kocourková se poprvé zarazí, aby zjistila, kde se ta exotická země nachází. „Zlatý pan doktor,“ uzavírá po jeho odchodu.
Penzistka Stáňa Kocourková je náročný pacient, ale zase je veselá. Její spolubydlící žije ve vlastním světě, v dalším pokoji leží bezdomovec po amputaci, na pokoji přes chodbu spí křehká 98letá stařenka se zlomeninou krčku. Její spolubydlící má zavřené oči, je v terminálním stadiu rakoviny.
‚Tady nikdo nezůstává‘
„Máme tu celkem 37 pacientů, o které se starají dvě sanitářky a dvě sestry,“ říká Kateřina Šicová, když si její kolegyně Terezie Vítová navléká rukavice a modrý empír. „Dneska vypomáhám za ošetřovatelku, není personál. Tady nikdo nezůstává,“ říká hořce sestřička (22), pro kterou je rumburská nemocnice první štace po škole. „Umřeli nám tu tři pacienti, ale to souviselo s jejich stářím,“ doplňuje Kateřina Šicová.
Učitelka sestrou na ARO. V covidové nemocnici má patnáct služeb měsíčně, k tomu učí online ve škole
Číst článek
Nezdolný optimismus sester v prostředí, které vzhledem odpovídá nemocnici z poloviny minulého století, a navíc v oblasti, odkud všichni utíkají, je obdivuhodný. „Souvisí především s tím, že nemocnice má konečně budoucnost,“ říká hlavní sestra Andrea Prchalová.
„Je to naděje pro lidi z výběžku i pro zaměstnance, kteří tady zůstali. Nemůžou nikam odjíždět z mnoha důvodů, rodinných nebo nemají auto, musejí platit půjčky. Holky byly vyčerpané už jen z té beznaděje, jestli dostanou peníze, jestli udrží rodiny. Teď už se radujeme ze všeho, i z hezkého počasí, a jedeme dál.“
Bez doktorů to nejde
Hlavní budova stojí o dva kilometry dál. V té sedí náměstek pro lékařskou péči a primář pediatrie Dalibor Karbula, který nemocnici vede. K tomu slouží přes dvě stě hodin měsíčně, protože sehnat sem doktora je nadlidský úkol.
Podle Karbuly se ukazuje, že velké nemocnice neutáhnou všechno a mohou být rády minimálně za to, aby sem odložily pacienta, který už super specializovanou péči nepotřebuje. „Touhu sem jít má odvážný člověk. Šance, že se tady namnoží doktoři přirozenou cestou, je minimální. Motivovat nemůžete písní a zdravou stravou, ale penězi. Ty v malé nemocnici nejsou.“
‚Není možné dělat rozdíly.‘ Blatný odmítl jiné odměny pro záchranáře a pro nemocniční personál
Číst článek
Primář se snaží brát situaci s nadhledem, ale bez doktorů to nejde. „Covidové oddělení tu máme proto, že v pavilonu Podhájí je historicky vybudovaný rozvod kyslíku. Takže na provoz mi stačí sestry a kyslík.“
Jaký bude osud nemocnice?
Covid je tu sice téma, ale jedno z mnoha. Mnohem víc se zaměstnanci zajímají o osud nemocnice, která je stále ještě příspěvkovou organizací Krajská majetková a právně přechází pod Ústecký kraj a její akciovou společnost Krajskou zdravotní. Na 55 tisíc obyvatel Šluknovského výběžku, kteří spádově do nemocnice patří, snad potěší mluvčí Krajské zdravotní Jana Mrákotová. „Pokud vše půjde podle našich plánů, tak by na rekonstrukci rumburské nemocnice mělo jít do tří let téměř půl miliardy korun.“
Takové množství peněz je naprosto nezbytné, protože už jen letmá prohlídka nemocnice napovídá, že investice tu lidé viděli naposledy v minulém století. Snad i proto kulisy posloužily k natočení filmu Heparinový vrah. Lékaři přitom v tomto kraji jsou, což potvrzuje Alžběta H., která tu vyrostla v rodině praktického lékaře. „Podívejte se na nové rodinné domy tady v té čtvrti. Tam bydlí řada doktorů. Všichni ale pracují v Německu.“
I sanatorium Frankenstein, kde se léčil Kafka a kde je dnes covidové oddělení, potřebuje nutnou rekonstrukci. Bylo postaveno v roce 1901, jídelna v přízemí obložená dřevem je původní a vypadá velmi podobně jako v době vzniku. Ze stropu dokonce visí originální lustry. Od jara tento prostor slouží jako očkovací centrum.
