,Zažili jsme okupaci, jsme zvyklí.‘ Reportáž z Chersonu, kde je letecký poplach na denním pořádku
Na šňůře se suší uniforma vojáka sovětské armády, ověšená metály, a veterán z Afghánistánu Jurij pokuřuje na zablácené verandě. Jeho dům v ukrajinském Chersonu skončil celý pod vodou po zničení hráze Kachovské přehrady, kterou měla v době výbuchu pod kontrolou ruská armáda. Jurij s manželkou Taťánou toho mají za sebou ale mnohem víc. Kromě povodně zažili i okupaci Chersonu a předtím okupaci Krymu. Postsovětský člověk musí vydržet hodně.
Ulice Pričalna leží za vysokým náspem, na kterém se táhnou koleje. Oddělují sídliště Korabel od centrálního Chersonu. Voda se přes násep převalila za pár hodin a podle toho to taky v ulici vypadá. „Tak se podívejte, no, stačí vám to?“ říká naštvaně jakási žena v gumácích, která vychází ze zatopeného dvora.
Bahno, mrtvé ryby a infekce. Dobrovolníci čerpají vodu ze zaplaveného a ostřelovaného Chersonu
Číst článek
Voda je kalná, páchne a místní mají čumilů dost. Hlouček hasičů sedí ve stínu stromů s listy šedivými od bahna a netečně pozoruje zkázu. V dálce se ozývají výbuchy. U hromady mokrého nábytku leží psisko s vyplazeným jazykem. Slunce praží, je 32 stupňů Celsia.
„Pojďte dál,“ říká s naprostým klidem světlovlasá Taťána na dvorku za modrými vraty. Dokonce se usmívá a bez problémů ukazuje spoušť uvnitř domu. Vybavení domácnosti se změnilo v neužitečné harampádí.
Voda byla po střechu, z dvorku ustoupila před týdnem, každý centimetr vyvýšení hraje roli. Směje se i Jurij a zapaluje další cigaretu. „Mě tímhle nezabiješ. Vím, kolik na tom bylo práce. Jenže někomu spadne do domu bomba a nemá nic, nám zůstaly zdi, střecha, nějak to spravíme. I když jasně, mám Rusů plné zuby,“ říká.
Nekončící výstřely
V dálce se spustí siréna a Jurij ani nepohne brvou. To tady nikoho nezajímá. Letecké poplachy ve městě, kam od osvobození vloni v říjnu dopadají ruské granáty, miny a rakety z Gradů, nemají na místní lidi žádný vliv. Navíc Jurij toho má za sebou dost.
Ruské síly dál ostřelují Chersonskou oblast během evakuace po záplavách, řekl Zelenskyj
Číst článek
„V Afghánistánu jsem byl dva roky. Vidíš, přežil jsem. Tohle mě nerozhází,“ říká klidně, ale je vidět, že mu vzpomínka a další otázky nedělají dobře. Zapálí si další cigaretu.
Nad hlavou mu visí vycházková uniforma vojáka sovětské armády. Na slunci se blýskají rudé hvězdy. Vyznamenání dostal požehnaně. Ozve se výbuch a Jurij zkušeně odhaduje: „To je tak tři kilometry odsud.“
Není vždy úplně zřejmé, zdali se jedná o ruské útoky, nebo ukrajinskou obranu, většina výstřelů ale pochází z ukrajinské strany. Výbuchy se ozývají v podstatě neustále ze všech stran dnem i nocí.
‚Jsme zvyklí‘
„Zažili jsme okupaci, jsme zvyklí,“ říká Taťána a nerozhodí ji ani malý dron, který se náhle objevuje nad hlavou.
„To pracují naši chlapci. Pozorují situaci.“ Manželé přes den uklízejí, v noci chodí spát k dceři a její rodině. Jurije snad nejvíc štve, že si tu teď nemůže posedět.
Voda z Kachovské přehrady zaplavila 600 kilometrů čtverečních. Úřady hlásí první oběti
Číst článek
„Do týdne jsem mohl sklízet brambory. Teď je nechám zahnít v zemi. Rostla tu vinná réva, maliny. Nemám to na jídlo, ale pro potěšení, byla to krásná zahrada,“ vzpomíná.
Taťána chvíli mluví o synovi, který slouží na civilní lodi jako námořník, a zrovna se plaví s nákladem někde u afrických břehů. „Skoro každý den nám volá, záleží na spojení,“ říká spokojeně Jurij, zapálí si další a usměje se.
„Nebudu se trápit kvůli zatopenému domu, žijeme a jsme spolu,“ poznamenává. Úsměv na tváři nechybí ani Taťáně, která stíhá prohodit i vtip. „Kdybych brečela, jen mě z toho bude bolet hlava,“ uzavírá.
