Ve 12 letech tě šoupnou někam, kdes v životě nebyl, vzpomínají Soukup a Pazderka na cestu na Východ
Oba v těch místech žili a oba tam hodně zažili. Novináři Josef Pazderka a Ondřej Soukup se Rusku, Ukrajině a dalším zemím bývalého sovětského bloku věnují celou svoji profesní kariéru. A s trochou nadsázky se dá říct, že jsou pohlceni postsovětským prostorem. Jak se ke své práci dostali? A jaká skrytá pravidla i bizarnosti podle nich definují postsovětský prostor?
Josef Pazderka v něm mimo jiné vzpomíná na svůj nejbizarnější zážitek, který podle něj otevřel jeho pohled na Rusko. Jako humanitární pracovník zažil v letech 1999 až 2001 zblízka krvavou čečenskou válku.
„Čečenci mají v ruštině přezdívku Čechy, tak jsme jim říkali: ‚My jsme taky Češi‘. A na to vždy bizarní reakce: ‚Já tam byl‘. Tak se ptám kdy. ‚V srpnu 68‘. Říkám: ‚Aha, okupant‘. Takže lidi stěžující si na ruskou okupaci byli v srpnu 68 v Praze.“
„Ale úplně nejbizarnější na tom bylo, že oni tvrdili: ‚Ne, ne, žádná okupace, my jsme tam u vás jenom zastavovali sexuální revoluci‘. Tak to už jsem šel úplně do vývrtky a znovu mi to připomnělo zmatenost postsovětského světa,“ popisuje.
„Čečensko na přelomu tisíciletí bylo posledním momentem, kdy jsem viděl jasné kontury černé a bílé v postsovětském prostoru. Ta bizarnost, že někdo, kdo je teď tvým spojencem a sdílí podobnou zkušenost okupace, v minulosti úplně v pohodě okupoval tvoji zemi a vůbec to doteď není schopen reflektovat, vystihuje esenci toho světa.“
Bez omezení práva veta nebude rozšíření Evropské unie
Číst článek
Ondřej Soukup odjel do tehdy ještě Sovětského svazu v polovině 80. let s rodiči jako dospívající. „Když mi bylo v roce 1986 12 let, tak jsme se nalodili na hlavním nádraží do vlaku Praha – Moskva. Měli jsme vykoupené dvě kupé, protože jsme s sebou vezli automatickou pračku, protože v Sovětském svazu lehký průmysl nebyl úplně rozvinutý. A za půldruhého dne jsem se coby žák šesté třídy ocitl na Běloruském nádraží v Moskvě.“
„Byl to náraz. Ve 12 tě šoupnou někam, kdes v životě nebyl, kde ten jazyk umíš velmi nedokonale. A do toho je to úplně jiná kultura, člověk si musí zvykat na něco jiného, na nedostatek nějakých věcí a tak dále.“
„Vraceli jsme se na Velikonoce 1989 a já si úplně pamatuju, jak sedím v letadle československých aerolinek. Ono vzlítá a já si říkám: Tak a teďka aspoň deset let nechci o Rusku ale ani slyšet. No, takže to dopadlo samozřejmě přesně naopak,“ glosuje.
Poslechněte si celý pořad v audiozáznamu, který naleznete výše. Nová epizoda vychází každých 14 dní.
