Vedení KDU-ČSL Jurečku podrželo, i když nebylo jednotné. Vzápětí se ale začaly v některých krajských organizacích objevovat hlasy, že by strana měla posunut na dřívější termín konání svého řádného sjezdu, plánovaného nyní na říjen, na němž by bylo možné se dalším působením Jurečky v čele strany zabývat důkladněji.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Největším problémem lidovců není Jurečka

Pokud by ale nakonec k posunutí sjezdu došlo, a na něm by byl Jurečka nahrazen v čele strany někým jiným, nemusí to straně ke zlepšení jejího obrazu ve veřejnosti stačit. Jurečka totiž není jejím hlavní problémem.

Tím je dlouhodobý pokles obliby u voličů, který mnohem více souvisí s celkovou politikou lidovců než s tím, kdo stojí v čele strany. Podle průzkumů stranických preferencí by KDU-ČSL získala ve volbách, pokud by se konaly nyní, 2 až 3 procenta hlasů, což znamená, že by se nedostala do Sněmovny, kdyby kandidovala samostatně.

Modernizovat svůj program

To křesťanské demokraty v podstatě odsuzuje k účasti v koalici Spolu a tím k závislosti na postojích Občanské demokratické strany, nejsilnějšího uskupení koalice Spolu.

V té ovšem nepanuje ve vztahu k dalšímu pokračování koalice jednota, což se nedávno znovu ukázalo v debatě o tom, zda má ODS jít do nadcházejících voleb do Evropského parlamentu sama, nebo v rámci koalice Spolu.

Důvodem pro potíže lidovců je jejich politika. Ta se nadále soustředí na tradiční voliče, které lze ve větších počtech dnes už najít jen na jižní Moravě. Mladší voliči z větších měst lidovce téměř nevolí, jsou pro ně stranou, která zamrzla v politické minulosti.

I kvůli tomu, že není schopná přilákat mladší voliče a členy, podobá se dnes KDU-ČSL dalším dvěma dříve významným politickým stranám – komunistům a sociálním demokratům. Ty v minulých sněmovních volbách skončily mimo Sněmovnu částečně i proto, že nedokázaly oslovit mladší voliče.

Se sociální demokracií mají lidovci společné ještě jedno dilema. Obě strany totiž mají na západ od nás úspěšné vzory, ale zatím nedokázaly jejich zkušeností využít. Křesťanskodemokratické strany jsou přitom silnými politickými stranami v Rakousku, Německu nebo ve Španělsku.

Lze samozřejmě argumentovat, že všechny země, kde jsou tyto strany silné, mají mnohem větší počet praktikujících katolíků než Česká republika.

Jenže si nelze nevšimnout, že zároveň nabízejí mnohem modernější verze křesťansko-demokratické politiky. Nebojí se témat, jako je manželství pro všechny, nemluví neustále o tradiční rodině a tradičních hodnotách. Jsou jasně proevropské, nekoketují s nacionalismem a populismem.

To se o české lidové straně nedá říct. K tomu, aby snad ještě zvrátila svůj propad u voličů, který souvisí s demografií, by tedy potřebovala mnohem víc než jen výměnu v postu předsedy. Potřebovala by modernizovat svůj program a přestat působit jako politický subjekt, který názorově uvázl v minulosti, a oslovit tak mladší lidi.

Není ovšem jisté, že na takovou transformaci má strana sílu a personální vybavení. Politiků, kteří by byli otevření modernějšímu pojetí, příliš mnoho nemá. A i kdyby někoho takového našla a postavila do svého čela, bude takový politik narážet na setrvačnost lidoveckých politiků v nižších patrech strany.

Lidovcům tak zřejmě nezbývá, než se držet koalice Spolu a doufat že v ODS nezvítězí křídlo, které se chce vydat samostatnou cestou.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít