Hostem pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové byla stálice českého skoku na lyžích Roman Koudelka. Kdy během roku prožívá nejhorší období kvůli dodržování striktního režimu stravování? Jaké zkušenosti má s těžkými pády? Proč tradiční sport v tuzemsku zaznamenal v posledních letech výrazný výsledkový propad?

Praha 20:53 13. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Romane, sezona běží a ty z českého týmu na úrovni Světového poháru závodíš sám. Jaká ta sezona pro tebe je?
Zatím je to plné očekávání, protože přišli dva noví trenéři Slovinci a vše se hodně změnilo. Tréninky se obnovily a vše se dělá jinak. Byl jsem zvědavý, jak se s tím poperu, ale po zranění kolene už mě nebolí. Pomohlo mi, když jsme pracovali na fyzio a stabilizaci kolene. Po dlouhé době jsem mohl jít do sezony s tím, že mě nic nebolí a tím pádem jsou v sezoně vidět i nějaké pokroky a to mě těší.

Problémy s kolenem se vyřešily operací, takže můžeš trénovat i kondici bez jakéhokoliv omezení?
Musím zaťukat, ale koleno je v pořádku. Byla to ale těžká práce, protože operace je sice první krok, pak ale následuje rehabilitace a ta byla trochu zanedbaná. Všechno jsem uspěchával kvůli olympiádě, abych ji stihl, a vrátilo se mi to všechno v minulé sezoně. Museli jsme začít od začátku, co se týče protahování, stabilizace, ale už po měsíci jsem viděl výsledky a koleno přestávalo bolet. V tuhle chvíli je to bez problému a to mě těší nejvíc.

Ono sportovat, když člověka něco bolí, tak ho pak sport ani netěší, že?
Přesně tak, protože pak jde člověk do sezony s tím, že do toho chce dát sto procent, a když vím, že jsem tomu tolik dát nemohl, tak mám trochu výčitky v hlavě. Potřebuji mít vše perfektní, abych věděl, že jsme tomu sto procent dal, a pak jsem přesvědčený, že se výsledky dostaví.

Probíhající sezona nemá olympiádu ani mistrovství světa, takže máš za sebou Turné čtyř můstků kde jsi byl 17. v Innsbrucku. Čeká tě ještě Světový pohár v Japonsku a Skandinávii. Co od zbytku sezony očekáváš?
Že navážu na výsledky, které se mně dařily do teď, aby se mi dařilo bodovat v co nejvíce závodech a pozitivně ukončit sezonu. Pauza tam asi moc nebude a vrhnout se do té nadcházející, kde bychom chtěli, aby výsledky byly lepší a forma byla vidět.

Které z můstků jsou tvé oblíbené a kam jezdíš rád závodit?
Mám rád určitě Japonsko, už jen díky kultuře a na jejich můstku jsem dokázal v minulosti vyhrát. Pak určitě Norsko, to je krásná země, mám to tam hrozně rád. Sice je tam trochu draho, ale je to hezká země. Je tam nový můstek v Trondeimu, v minulosti se mi tam dařilo tak jsem zvědavý, jestli na to dokážu navázat.

A za rok je tam mistrovství světa...
Ano, přesně tak. Vyzkoušet si to, otestovat můstek a za rok tam jít s čistou hlavou.

Oslo je taky asi krásný Světový pohár, kam chodí spousta lidí. Máš rád Holmenkollen?
Úplně ten můstek rád nemám, protože tam fouká a to je pro skokany vždy nepříjemné. Jednou bych chtěl, až skončím kariéru, tam vzít manželku a děti, protože to je Mekka lyžování. Když tam vyjde počasí, tak je to něco krásného a kdo to nezažil, tak to nepochopí. Mám úplně husí kůži, když o tom mluvím.

Chybí můstky, děti, trenéři

Romane, jsi jediný, kdo drží vlajku českého týmu na důstojných pozicích. Co se s českým skokem stalo?
Hodně slýchám, že je to smutný pohled na český skok. Možná i proto mám pořád motivaci, že chci pořád závodit a bojovat, chci těm lidem ukázat, že skok není tak na dně, ale že tu pořád jsme a budeme bojovat do poslední chvíle. Bohužel chybí můstky, děti, chybí i trochu trenéři.

Už to mělo takovou tendenci pár let zpátky, kdy se výkony vyvíjely podle Romana Koudelky, a když mi sezona nevyšla, tak se řešilo, že je český skok špatný. Když mi sezona vyšla, tak byl český skok na vzestupu. V tomhle bych byl opatrný, protože tu nebudu věčně.

Věřím, že se dokážeme dostat zpátky, protože skok tady má obrovskou tradici a i když vše vypadá, že je černé, tak říkám, že musíme padnout na dno a ze dna se odrazit. Musíme to všichni chtít hromadně a postupnými krůčky se dostat zpět nahoru.

Dokážeš rozklíčovat díl viny, proč jsme na tom pomyslném dně? Je to opravdu jen o podmínkách, nebo nesou díl viny i funkcionáři, trenéři, závodníci?
Je to od každého něco a každý by měl začít sám u sebe. Jsem sportovec, závodník, profesionál a musím začít tam, kde jsem udělal chybu. Byl jsem zraněný, měl jsem problémy s krkem, takže byly věci, za které jsem trochu mohl, ale takto na to musí nahlížet i funkcionáři a překonat své ego a říct si, udělali jsme chybu, musíme se semknout. Pojďme se snažit skok zvednout nahoru, a ne že si budeme vzájemně házet klacky pod nohy.

Nemělo se k takové akci zavelet o něco dříve?
Jednoznačně. Když už to vypadalo, že jsme s v klinické smrti, tak přišel nějaký výsledek a všichni si mysleli, že to půjde. Těch momentů bylo hodně a varovných prstů taky. Beru to tak, že je to minulost a teď je na čase, abychom se začali zvedat nahoru.

Zažil jsi období, jak se to dělalo v době, kdy se dařilo. Dokážeš posoudit, co se dělalo tehdy jinak?
Vidím tam realitu, proč je skok, tam kde je. Když vidím, jak trénovali Jakub Janda, Honza Matura a tahle starší generace, tak ti mladí kluci by se měli podívat do minulosti, jestli tomu dávají sto procent. To, co bylo pro Jakuba Jandu sto procent, tak je pro ostatní kluky čtyřicet procent. Je to i o trenérech, a hlavně o závodnících, že vrcholový sport bolí, tak to je. Aby bouchli do stolu a řekli si, pojďme makat a snažit se českému skoku pomoc. To jsme zatím neviděl, ale nějaké náznaky už tam jsou.

Uvědomuješ si, že jsi v roli pozitivního vzoru, který bude muset hodně dlouho ještě dávat vzor mladší generaci?
Vnímám, že tam jsem suverénně nejstarší.

A nejúspěšnější...
To je na tom trochu smutné, že po operaci kolene ve 34 letech. Ti mladí by mě měli trochu prohánět, ale nemůžu říct, že by na to úplně kašlali. Nikdy nikomu nic nespadlo do klína, je to o tom, že musí makat a musí té cestě věřit.

Trenéři ze Slovinska

Máte mladé trenéry ze Slovinka. Je to ta cesta, co je pro tebe určující do budoucna?
Určitě je. Dva noví trenéři jsou generačně staří jako já a hodně jsme si sedli. Jsou takoví hyperaktivní, jako já, nedokážou dlouho sedět, takže nás pořád někam tahají a pořád něco děláme. To mě na tom strašně baví. Dovedli je Filip Sakala a Víťa Háček a obrovský podíl na tom má resort Dukla Liberec. Michael Georgiev se kterým se známe dlouhé roky, tak kdykoliv jsem měl problém, udělal vše pro to, aby mi pomohl.

Koudelka byl v Innsbrucku sedmnáctý, vyhrál Hörl. Novým lídrem Turné čtyř můstků je Kobajaši

Číst článek

Zkus přiblížit ten směr, který nastavili slovinští trenéři?
Začali jsme dělat hodně změn ve strečinku. My skokani byli vždy ohební, ale ukázali nám nové cviky a metody a na tom si hodně zakládají, aby nájezdové postavení bylo stabilní a tělo fungovalo lépe. Nemáme tolik silových tréninků jako v minulosti, takže nemáme 130 kilo činky na zádech, ale chodíme s minimálním množstvím a posilovat se svým tělem. Asi mi to pomohlo i s tím kolenem, nejsem  potom tak unavený, jako jsem po silových trénincích býval.

Slovinci mají mnoho úspěšných sportovců v mnoha sportech. Je to i jejich mentalita, která je nám blízká, proč si vyhovujete?
Asi ano, protože Slovinci na to, kolik jich je, tak to je něco úžasného. Přijde mi, že snad celá země sportuje. Asi je to jeden z důvodů, proč si padneme. V minulosti mě trénoval pan Remza, tak ten taky trénoval ve Slovinsku, tak to možná přenesl na jejich trenéry a ti, co k nám přišli, tak to přenáší na mě. Úplně tam občas cítím tréninky pana Remzy a věci, které jsme spolu dělali.

Jakým směrem se ubírá skok na lyžích ve světě? Zaznamenal jsi nějaké zásadní změny?
Je tam hodně změn. Když udělám teď dva dobré skoky, tak budu třeba dvacátý, tak ty by mně před osmi lety stačily na stupně vítězů. Musí se víc skákat po hlavě dolů, skokan se nesmí bát a musí překonat svůj limit a věřit, že bude vše v pořádku.

Největší změna nastala asi u materiálu, kdy už mám pocit, že je to taková formule 1. Všechny týmy mají lidi, co se starají o kombinézy, lyže tak a v tom asi trochu zaostáváme. Tím, že jsem zažil dřívější doby, tak málokdy nechám někoho sáhnout na své lyže. Připravuji si je sám, je to můj rituál a tradice, a když se k ním chovám hezky, tak mě budou poslouchat, pojedu rychle.

Co vše vstupuje do výkonu skokana a co nám v Česku chybí z pohledu technologií?
Nemáme člověka, který by se o vše staral, děláme si hodně věcí sami. Chybí nám vývoj skokanských kombinéz. Dříve se jelo do Německa, Slovinska, kde někdo ušil kombinézu a všichni jsme měli stejné střihy. Teď už si ale všechny týmy šijí kombinézy sami, určí se nějaké pravidlo a ostatní týmy přemýšlí, jak ho obejít. Je to asi jako ve všem, že se snaží kličkovat v pravidlech, aby získali výhodu oproti ostatním. My většinou okoukáváme a snažíme se hledat, co tam asi mají a podle toho se přizpůsobujeme.

Občas ve vašem sportu dochází k diskvalifikacím kvůli nedodržení podmínek. O co jde?
Z 99 procent je to vždy za kombinézu. Přijdeme na kontrolu, kontrolor nás osahá, a když má pocit, že ta kombinéza je někde větší, svlékneme se do spodního prádla. Na břiše mi změří obvod břicha, pak změří obvod kombinézy ve stejném místě a kombinéza nesmí být větší než čtyři centimetry. Musí prostě být úplně přiléhavá. Někdy stačí, aby se člověk méně najedl, neměl chuť k jídlu, břicho se mu trochu propadne, že ho nedokáže tak nafouknout, a diskvalifikace přijde hned. Je to tvrdé, ale tak to je.

Pokud neseženeme peníze, skoky na lyžích v Česku možná zaniknou, říká šéf úseku Janda

Číst článek

Takže mít třeba dvě velikosti by bylo ideální?
To se asi hodně děje a zaznamenal jsem, že závodníci si ve druhém kole berou větší...

Takže větší kombinéza je výhodou?
Samozřejmě, protože nosná plocha je větší, ve vzduchu se více napne a celkově nás víc nese.

Dá se změřit, jaký rozdíl v metrech tyto technologie mohou dělat?
Jednou se do toho pustil finský skokan Janne Ahonen, který říkal, že když je větší kombinéza o čtyři centimetry, tak na můstku v Kuusamu, kde se vlastně létá hodně nízko, to může udělat až 15 metrů.

Udržet si váhu

Vy musíte být strašně hubení, hlídat si váhu. Jak se s tím žije, když se asi nemůžeš celý rok pořádně najíst?
Já jsme si na to zvykl, ale čím jsem starší, tím je pro mě těžší si váhu udržet. Hlavně na podzim, když se blíží zima, tak je těžké poslední kilo dvě shodit. Já už jsem si na ten režim tak zvykl, že mi to tak drastické nepřijde. Když pak přijdou závody, je tam trochu stres, tak můžu jíst relativně normálně a nepřibírám. Nejhorší období je léto a podzim.

Na co máš chuť a nemůžeš si to dlouhodobě dát?
Asi nějaké hamburgery a hranolky, to pro skokany není ideální. Naštěstí mám rád saláty a maso. Když chci hubnout, tak jím maso, saláty a váha jde hned dolů.

Romane, říkal jsi, že to tam prostě musíte poslat a pak je skok dlouhý. Není to někdy na úkor rizika? Když už přijde pád, stojí to za to.
Měl jsem pádů docela dost, takže je pro mě změna techniky těžká a musím přesvědčit hlavu, že se nic nestane. Že kdyby nastala krizová situace, tak že si s ní dokážu poradit. Bohužel svět nespí, a když chci výsledky, musím chodit za své limity.

Musíš jít i do rizika, které je větší, než bývalo dříve?
O dost větší. Já tomu neříkám riziko, ale strach. Hodně skokanů říká, že má respekt, že se nebojí, ale já mezi tím nevidím žádný rozdíl. Vím, že se hodně skokanů bojí, já se taky občas bojím. Jsme sport, který je o dost bezpečnější než v minulých letech, ale riziko je pořád velké. Strach se musí překonat, a čím víc se mi ho daří překonat, tak jde sebedůvěra nahoru.

Když už dojde k pádu, udělá skokan chybu, nebo jde o vnější podmínky, třeba poryv větru?
V 90 procentech je to poryvem větru, takže když skokan vylétne a má pocit, že ho to krásně nese, najednou mu lyže klapnou dolů, tak je to bezmoc. Proto nemám rád větrné závody, mám rád, když je klid. Jsme outdoorový sport a to ke skokům na lyžích patří. Někdy mi může vítr naopak pomoci a můžu skočit super výsledek.

Dá se s tím, když přijde poryv větru, ještě něco dělat?
Většinou se dá něco udělat a zachránit to, ale je to o schopnostech a zkušenostech závodníka, jak se s tím dokáže poprat v krizovém momentu. Nastanou ale někdy i věci, které ovlivnit nejdou, když už skokan nemůže reagovat a je to o tom, na jakou část těla dopadne.

Když už k pádu dojde, tak jak se pak bojuje s návratem na můstek?
To mi vždy říkal pan Remza, že když skokan spadne a nic mu není, tak jít okamžitě ještě nahoru a udělat aspoň dva skoky. Asi dvakrát se mi stalo, že jsem musel vyběhnout nahoru, aby tam nebyl blok.

Jsou ale situace, kdy skokan nemůže měsíc na můstek a ty návraty jsou strašně těžké. Měl jsem pádů docela dost a jít po dvou měsících na můstek je hrozně náročné. Vrací se vám to půl roku zpátky, je to boj a závodník se musí kousnout a snažit se s tím bojovat. Jakmile s tím nebojuje, tak to je konečná.

Může pomoci třeba psycholog, který ale takovou situaci nikdy nezažil?
Nejlepší psycholog je trenér, který tu situaci zažil. Nebo ne, ale musíte v něm mít stoprocetní důvěru. Začne třeba trochu foukat, šli byste skákat, ale on vám řekne, že dneska ne. V tomhle je důležité, aby to trenér chápal a závodníka se nesnažil nutit a vysvětlil mu, že si na to postupně zvykne.

Rodina a co dál

Romane, máš dva syny. Co pro tebe rodina ve vztahu ke sportu znamená? Bere ti to čas v tréninku, nebo tě to udělalo silnějším?
Je to tak 50 na 50. Rodina je pro mě nejvíc, mám dva malé kluky a je to něco úžasného. Když ale skokan přijde z tréninku úplně hotový a chce si aspoň na hodinu odpočinout na gauči, tak nemůže. Děti po mně začnou skákat, chtějí si hrát a jít ven. Já trávím hodně času mimo domov, tak jim to chci vynahradit. Je to ale příjemné v tom, že když se mi na můstku nedaří, tak ty děti to vůbec nezajímá, ony jsou rády, že mají doma tátu, a od špatných myšlenek mě odvedou.

Je ti 34 let, jsi mladý, ale kam až koukáš před sebe?
Určitě koukám až do olympiády. Svoji první olympiádu jsem zažil v Turíně, tak jsem byl jako předskokan na můstku, tak jsem zažil olympijskou atmosféru. Byl jsem na můstku se závodníky, projížděl jim stopu a bylo to něco krásného. Tím, že se to vrací do Itálie, tak je to pro mě nostalgie. Neříkám, že tam ukončím kariéru, ale na tu olympiádu se strašně těším.

Z tebe vyřazuje, že je pro tebe sport životní vášní. Dokážeš rozlišit, co je zaměstnání a co už životní vášeň?
Skoky na lyžích neberu jako zaměstnání. Věnuji se tomu na sto procent a potřebuji nějaké peníze, bez toho to nejde. Jestli někdo říká, že dělá sport jen pro radost, tak to je blbost, protože mám dvě děti a musím je uživit.

Já ten sport strašně miluji, mám rád výzvy, a když jsem měl po operaci kolene, tak jsem týden po operaci zkoušel dělat nájezdové postavení. Manželka mě musela fotit každý týden, abych viděl pokroky. Sport je pro mě všechno a jsem vděčný za to, že to můžu dělat. Proto i svoje kluky chci vést ke sportu, ať už to budou skoky, nebo hokej, naučí je to respektu, fair play a zdravému životnímu stylu.

Vidíš i za ten horizont konce sportovní kariéry?
Něco trochu v hlavě mám, ale snažím se to odehnat a dělat ty skoky. Snažit se veškerý čas využít k tréninku, užít si každý moment, protože vím, že nemůžu skákat do 60 let.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít