Chudé aristokratky a kam s nimi? Spásou jim kromě manželství a kláštera byly ústavy šlechtičen
Vdát se či jít do kláštera. To nebyla jediná cesta, po které se mohly v minulých staletích vydat ženy ze zchudlých šlechtických rodů. Ještě tu byly třeba ústavy šlechtičen. Jak fungoval jeden z nejvýznamnějších, který v polovině 18. století založila sama Marie Terezie na Pražském hradě, tomu se podrobně věnuje kniha Michaely Žákové Chudé aristokratky? V pořadu Ex libris ji představila Milena Štráfeldová.
Jak zaopatřit ženské členky zchudlých šlechtických rodů? Pokud nebyl po ruce bohatý ženich, který by nehleděl na věno, moc možností nezbývalo. Jednou z nich byl ústav šlechtičen. Požadavky na uchazečky o přijetí byly však natolik přísné, že absolvovat úspěšně přijímací řízení bylo téměř na úrovni zázraku.
Ústav šlechtičen jako spása pro chudé aristokratky. Poslechněte si celé Ex libris
„Povzbuzena tolika milostmi, které Vaše Veličenstvo ráčilo již dříve udělit, se odvažuji co nejponíženěji požádat o propůjčení některé z uvolněných nadačních prebend v Ústavu šlechtičen v Praze na Hradčanech své dceři Luise.“
Tuto zdvořilou žádost napsala roku 1884 císaři Františku Josefu I. hraběnka Strassoldo-Grafenberg. Šlo o jednu z mnoha suplik, které císař dostával od šlechtických rodin, jež se v dlouhém 19. století dostaly do existenčních potíží.
Vznešená nezaměstnaná
Šlechta po staletí patřila k nejbohatším vrstvám ve společnosti. Přesto se i známé rody časem dostávaly do situace, kdy nedokázaly svá panství udržet a byly nuceny majetek prodávat. Některé rodiny zchudly do té míry, že nemohly svým členům zajistit životní podmínky, které se u šlechty očekávaly.
Luxus na dluh? Česká aristokracie si půjčovala na velkolepá sídla, kavalírské cesty i pohřby
Číst článek
Nepříznivé poměry pak nejvíc dopadaly na nezaopatřené ženy, pro které ze stavovských důvodů nepřipadalo v úvahu, aby přijaly zaměstnání. Jakousi záchrannou sociální síť pro ně proto představovaly nadace a ústavy šlechtičen, které od 18. století postupně vznikaly na řadě míst habsburské říše.
Jedním z nejvýznamnějších byl Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě, který v polovině 18. století založila sama císařovna Marie Terezie.
Tento ústav měl nejvyšší prestiž, protože jeho vrchním správcem byl sám císař a abatyší se tradičně stávala příslušnice císařské rodiny. Sídlil v Rožmberském paláci na třetím hradním nádvoří a šlechtičnám, které do něj byly přijaty, poskytoval nejen veškeré zaopatření včetně ubytování, ale i poměrně štědrou finanční rentu.
Ta jim umožňovala žít na úrovni, kterou jim jejich zchudlá rodina poskytnout nemohla. Je tedy jen logické, že o tuto prebendu byl v řadách šlechty mimořádně veliký zájem.
Téměř každý šlechtic měl lapkovskou družinu. Přepadání považovali za legální, usmívá se archeolog
Číst článek
Až do 16. kolena
Na nejvyšší zemské úřady, vídeňské ministerstvo vnitra nebo přímo na panovníka mířily stovky žádostí. Ústav měl přitom k dispozici jen 30 míst. O to přísnější byly podmínky, které musely žadatelky splnit, aby se dostaly alespoň na místo čekatelek.
Jednou z nich bylo například potvrzení, že žadatelka má v rodové linii otce i matky nejméně 16 přímých šlechtických předků. A úřady byly v tomto ohledu neústupné.
Byla odmítnuta i žádost dcery ministerského předsedy a císařova přítele hraběte Eduarda Taaffeho, protože její prababičkou byla pouhá herečka.
V případě, že však žadatelka prošla přísným výběrem, mohla se spolehnout, že bude doživotně zaopatřena. Kromě třípokojového apartmá v Rožmberském paláci s veškerým zaopatřením dostávala roční rentu 600 zlatých, která byla v průběhu let ještě navyšována.
