Stovky lidí se před 85 lety loučily s Karlem Čapkem. Pohřeb byl manifestací proti nacistickému Německu
Smrt spisovatele Karla Čapka se stala symbolem neradostného období, kterým Československo procházelo na podzim 1938 po podepsání mnichovské dohody. Pohřeb Karla Čapka přesně před 85 lety byl veřejnou demonstrací proti rostoucímu tlaku ze strany nacistického Německa.
29. prosince 1938 se na hřbitově na pražském Vyšehradě sešly stovky lidí, aby vzdaly hold muži, který do poslední chvíle zůstal věrný svým názorům a postojům. Během posledního rozloučení s Karlem Čapkem promluvil nad jeho hrobem spisovatel Eduard Bass.
„Kdyby všechno tvoje velké, slavné, uctívané dílo nějakým barbarským rozkazem kultur bylo smeteno a pohubeno, jedna jediná věta z něho zůstane v našich duších vryta nezrušitelně,“ pronesl. „Ta prostá, vždy vítězná a věčně útěšná tvoje věta: ‚Ještě není vše ztraceno, doposud zbývá naděje.‘ Spi Karle Čapku pokojně, když jsi nám toto odkázal,“ děkoval třesoucím se hlasem.
Poslední tři měsíce Čapkova života byly současně temnou dobou pro československý stát. „Na konci září 1938 byla uzavřena a přijata mnichovská dohoda. Republika ztratila své spojence a zůstala doslova vystavena na pospas úmyslům německé říše a jejího vůdce Adolfa Hitlera,“ připomíná historik Karel Straka z Vojenského historického ústavu.
Mnichov znamenal pro Československo nejen ztrátu třetiny území, ale i změny uvnitř republiky.
„Ano, mnohé se změnilo, ale lidé zůstali stejní. Jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe,“ napsal 4. prosince 1938 Karel Čapek pro Lidové noviny.
„Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba,“ dodal tehdy Čapek.
Historik Straka k tomu dodává: „Otisk té krize měl nejhlubší dopad v oblasti kulturní, školské a duchovní. A začalo se cílit na čelné představitele dřívějšího kulturně-politického a kulturně-duchovního života celé sféry. Po prezidentovi Benešovi a posléze i Masarykovi stál na třetím místě Karel Čapek.“
Útoky proti Čapkovi
Proti Čapkovi se zvedla vlna útoků. Spisovatel denně čelil urážlivým anonymním dopisům a telefonátům. A kritika jeho osobnosti a díla se objevovala i v tisku.
„Byl osočován novými budovateli a zakladateli té jakési reformované kulturně-společenské a duchovní sféry z toho, že to byl jakýsi pacifista, levičák a tak dále, což nebyla pravda. On byl především humanista a nositel základních a určujících myšlenek humanitní liberální demokracie,“ vysvětluje Straka.
„Věřte, že nejde o konec, nýbrž o počátek. A my tu budeme, abychom se dožili věcí příštích, nevykrváceni, připraveni a moudřejší o tuto nejtěžší zkoušku,“ stojí v Čapkově článku, který krátce po přijetí mnichovské dohody otiskly Lidové noviny.
Tlak na spisovatele sílil. V polovině listopadu zakázalo ministerstvo vnitra promítat protiválečné drama Bílá nemoc natočené podle Čapkovy divadelní hry. Karel Čapek zemřel 25. prosince 1938, jen pár měsíců před okupací zbytku Československa německými vojsky.
„Jeho pohřeb byl pro řadu lidí, kteří vyznávali společné hodnoty jako on, demonstrace nechuti ztotožňovat se s novými kulturně-politickými trendy druhé republiky,“ uzavírá historik Karel Straka. Čapkův pohřeb se stal symbolem definitivního konce první republiky.
