„Když mi došlo, že mi nejde žít, nejde se mi zabít, tak jsem se hecla, domluvila s mamkou, že takhle to dál nejde,“ popisuje mladá žena s hraniční poruchou osobnosti svou motivaci pro pobyt v „komunitě“. Zařízení v Solenicích u Příbrami je jediným svého druhu v Česku. Terapií tam prošlo již 576 klientů. Přísný režim a intenzivní terapie tam pomáhá stále narůstajícímu počtu mladistvých s duševní nemocí.

Solenice 6:00 31. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Sezobala jsem čtyři sta tablet různých prášků. Přemohla mě hlava, bolest, agonie, útrapy, kdy se člověk nemůže nadechnout, má sevřený hrudník a kvílí jako zvíře. Nemohla jsem být sama se sebou v místnosti,“ popisuje pokus o sebevraždu 24letá Marie.

Stalo se tak 17. ledna loňského roku. „Trpěla jsem záchvaty úzkosti, které v určitých obdobích byly každý den, několikrát denně, a bylo mi fakt špatně. To prostě není na žití,“ říká ve slunné zahradě komunitního domu v Solenicích u Příbrami. 

Marie žije v komunitě, kterou zřídila nezisková organizace Kaleidoskop, téměř rok. V prostorách bývalého školicího zařízení pro Policii České republiky žije spolu s dalšími patnácti lidmi z různých koutů Česka.

Do Solenic přišla hledat klid a prostor pro vypořádání se s emočně nestabilní poruchou osobnosti neboli hraniční poruchou osobnosti. Tou trpí podle mezinárodních odhadů 1,6 procenta populace. Vyznačuje se zkratkovitým a impulzivním chováním, vysokou citlivostí a sklony k sebepoškozování.

Emočně nestabilní porucha, dříve hraniční porucha osobnosti, je jednou z devíti diagnóz v kategorii poruch osobnosti. Do stejné kategorie spadá například narcistická či histrionská porucha.

„Když mi došlo, že mi nejde žít, nejde se mi zabít, tak jsem se hecla, domluvila s mamkou, že takhle to dál nejde,“ popisuje svou motivaci pro pobyt v komunitě Marie.

Při nástupu podepsala klientskou smlouvu, ve které se zavázala ke striktním pravidlům. Mezi ně například patří souhlas s odebráním mobilního telefonu na první fázi (jeden až tři měsíce) pobytu, příslib, že bude dodržovat časový režim, a účast na všech bodů programu. Ten začíná v půl deváté ráno a končí v půl osmé večer.

Denní program se skládá ze skupinových terapií, vaření, péče o domácnost a dalších aktivit. Svůj volný čas klienti tráví ježděním na kole, jógou, relaxací a koupáním v řece, kam mají přístup přímo ze zahrady.

„Našla jsem tu zpátky své já. Snažím se tady budovat sebevědomí, kompetenci, abych mohla zvládat být se sebou, být se sebou s ostatními a fungovat v životě. To je pro mě to nejdůležitější, co mi tohle místo dává,“ vysvětluje Marie, která je v Solenicích již podruhé.

Ke dnešnímu dni prošlo komunitou 576 klientů. Hlavním cílem komunity je podle terapeuta a vedoucího Martina Klementa pomoci klientům v budování zdravých osobních hranic, poznání sebe samotného a naučení se novým komunikačním návykům a vzorcům.

‚Nedokázala jsem komunikovat‘

„Lidé s hraniční poruchou osobnosti často neumějí žít v přítomnosti, buď jsou ponoření v křivdách minulosti, nebo je trápí strach z budoucnosti, neumějí regulovat své emoce, dosahovat svých cílů v mezilidské komunikaci a udržovat vztahy, protože se buď na někoho upnou, nebo ho úplně zavrhnou,“ popisuje Klement v terapeutickém zázemí, které je součástí ubytovacího zařízení.

Problémy s regulací emocí přiznává i devatenáctiletá Anežka, která se do komunity dostala poté, co minulý rok skončila na jednotce Anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO) kvůli pokusu o sebevraždu. „Největší motivace bylo to, že za mnou přijel táta a viděla jsem ho, jak ho to úplně zlomilo. Takže jsem do toho šla hlavně kvůli tátovi,“ líčí.

O sebevraždu se pokusila po rozchodu s bývalým přítelem. Byli spolu téměř dva roky.  „Potom jsem se pokusila oběsit. Nedokázala jsem souvisle mluvit a komunikovat, co se mi děje, co potřebuji od toho druhého,“ vzpomíná Anežka.

Naše dítě škrtněte, spáchalo sebevraždu. Na komunitní terapii pro ‚hraničáře‘ se čeká i přes rok

Číst článek

Únik z reality

Pokusy o sebevraždu jsou podle Klementa častým únikem z reality u lidí s emočně nestabilní poruchou osobnosti. „Realita je často zraňuje, protože nevědí, kdo jsou, a nevědí, jak se cítit chtěný. Realita je bolí, protože jí nerozumí a tak v ní selhávají, cítí se nedostateční pro tento svět, jako by byli z jiné planety, a tak různými způsoby z ní utíkají. Nejradikálnější únik od této bolesti duše je sebevražda nebo pokus o ni, což má řada klientů za sebou,“ líčí.

Anežčiny sklony k sebepoškozování začaly, když jí bylo jedenáct let. „Ze začátku to bylo hlavně volání o pomoc. Řezala jsem se na viditelných místech, na rukou a na nohou,“ vzpomíná v Solenicích.

„Chtěla jsem, aby ostatní viděli, že s něčím bojuju, že mám problémy. Potom se to bohužel přepnulo do závislosti. Potřebovala jsem potrestat, vypustit nějakou páru,“ popisuje moment, kdy začala přenášet psychickou bolest na své ruce a nohy.

Jedním z hlavních spouštěčů byl konflikt s rodiči. „Moji rodiče jsou svědkové Jehovovi. To bylo hodně náročné hlavně kvůli tomu, že nejsem jenom na kluky a že se necítím úplně komfortně ve svém těle. Jsem dost zmatená ohledně mojí identity a od malička mi bylo vštěpované, že jakákoliv orientace, která není heterosexuální, je zvrhlá a odporná,“ svěřuje se Anežka.

Hranice a důvěra

Příliš přísná, nebo naopak moc benevolentní výchova může podle Klementa být jednou z příčin hraniční poruchy osobnosti. „Když jsou rodiče příliš úzkostliví a přísní, nedávají dětem možnost si své vlastní hranice objevovat. Takovým dětem není dána důvěra v to, že si věci zajistí a zjistí samy,“ popisuje terapeut.

Komunita má podle něj dát klientům dostatek prostoru pro vlastní rozhodování, zkoušení nových dovedností a způsobů řešení problémů. Klienti jsou vedeni k odvaze přijmout odpovědnost, mohou získat podporu, pokud si neví rady nebo je pro ně situace příliš náročná, mohou udělat chybu – ta je brána jako věc k reflexi a novému učení.

Duševní zdraví dospívajících se zhoršilo po nástupu mobilů a Instagramu. Ty ale nemusejí být na vině

Číst článek

„Klienti, kteří sem přichází, často trávili většinu dne v posteli nebo doma u počítače. Ztratili denní režim, často ho mají převrácený, během dne pospávají, pak nemohou spát v noci, jsou neustále unavení, cítí se špatně. Již nejsou schopni si vlastní režim vytvořit. Proto musí mít pevná pravidla určená vnějším prostředím,“ říká Klement.

Denní program v komunitě začíná v půl deváté ráno. Očekává se, že klienti přijdou na minutu včas. Pokud přijdou i trochu pozdě, musí opožděnost vysvětlit ostatním. Klement vysvětluje, že valná většina lidí s hraniční poruchou nezvládá fungovat s okolním světem a to především kvůli absenci vlastních hranic, kvůli které neustále posouvají hranice druhých.

„Když jsme začínali, platilo pravidlo, že program začíná v devět hodin a ti, kteří přišli do devíti hodin a deseti minut, byli tolerováni. Avšak ve všech programech, ať už to byla skupinová terapie nebo setkání komunity, přišli všichni za půl minuty devět deset,“ vzpomíná Klement.

Některé body denního programu jsou společné pro všechny, ale například v úterý se odpolední program štěpí. Klienti, kteří jsou v komunitě déle, mají oddělený program od nově příchozích.

Psychiatrička: Děti nás potřebují zažít v extrémních emocích. Všechno si nahrají jako vzorec

Číst článek

Společenské dovednosti

Ve dvě hodiny odpoledne se tak pět nováčků schází s Klementem na tzv. dialekticko- behaviorální terapii (DBT), která klade důraz na zvýšení dovedností, které povedou ke snížení utrpení a postupnému budování života, který bude klient chtít žít.

Patří sem schopnost být tady a teď, prožít přítomný okamžik, aniž bych si ho kazil starostmi, schopnost vnímat a regulovat svoje emoce, zvládat krizové stavy, učení se flexibilitě a hledání rovnováhy na místo extrémů a behaviorální nácvik nových společenských a komunikačních dovedností.

Při výuce efektivních mezilidských dovedností zaměřených na vztah rozděluje terapeut nově příchozí do dvojic. Jeden z dvojice vypráví libovolný příběh, druhý má za úkol mu bedlivě naslouchat a dávat najevo svůj zájem. Pak se role obrátí a poslouchající má projevit lhostejnost.

Po ukončení cvičení se skupina schází v kroužku a diskutují. „Oční kontakt, přikyvování a dotazování naznačují, že v konverzaci chcete zůstat, že o toho druhého máte zájem,“ vysvětluje skupině Klement.

Skrz podobná cvičení se klienti v komunitě učí sociální dovednosti, aby byli schopni dosahovat svých cílů v mezilidské komunikaci a neztráceli vztahy.

„Naši klienti často nevědí, jaký je jejich postoj ke vztahům, a přitom silně touží po vzájemné náklonnosti,“ podotýká Klement. Problém je, že často žijí v nepochopení, jak správně vztahy fungují, jak se navazují, jak se v nich komunikuje tak, aby je to nezraňovalo, a též jak se zdravě udržují, což je poté zraňuje.“

Klienti se často cítí osamělí, po vztazích touží, ale mají opakované zkušenosti s odmítnutím a blízkých vztahů se bojí. „Někdy testují, co druhý vydrží, zda je odmítne, někdy se snaží druhému zalíbit tím, že ho obdarují nebo mu věnují velkou péči a pozornost,“ vysvětluje Klement s tím, že lidé s hraniční poruchou osobnosti často bývají zklamáni, když přijde první neporozumění nebo konflikt. „Ten pro ně pak často bývá tak zraňující, že raději vztah ukončí nebo dojde k sebepoškození,“ vypráví.

Navazování vztahů

Terapeut často naráží na to, že lidé s hraniční poruchou osobnosti vztahy začínají tím, že druhému věnují přílišnou pozornost a obdarovávají je. Cílí na to, aby si je druzí oblíbili. „My se snažíme naše klienty podporovat v tom, aby přistupovali ke vztahům jiným způsobem,“ podotýká Klement.

I proto platí v komunitě pravidlo, že by se klienti neměli navzájem obdarovávat a to platí i u maličkostí, jako je třeba nanuk nebo pytlík bonbonů. „Tento způsob navazování vztahů je tak extrémní, že řešíme i tak banální věci, jako je darování bonbonu. Obvykle se jedná o cigarety, kávu nebo peníze,“ líčí s tím, že je potřeba problém zachytit už v počátcích.

„Pokud nedokážeme upozornit na to, co se děje už v těchto malých důležitých záležitostech, pak tedy, kde jinak vytáhneme hranici? Až po deseti bonbonech? Co když jeden klient investuje desítky, možná stovky korun do toho, že každý den kupuje nanuk či bonbóny někomu jinému?“ dotazuje se Klement.

Psychiatr: Diagnostika ADHD u dospělých je detektivní práce. Někteří lékaři s tím nechtějí mít nic společného

Číst článek

Prvotní navazování vztahů

V komunitě se dále očekává, že každý bude sdílný a nenechá si své útrapy pro sebe. Prostor ke sdílení mají klienti několikrát denně a to na komunitních sezeních a skupinové terapii. Pokud se někdo z klientů ocitne v úzkých, může si na sebe svolat tzv. „krizi“. Krizové schůzky mají přednost před jiným programem. Probíhají v jídelně, kde se celá komunita sejde v kolečku a řeší se, co krizi způsobilo.

Druhé červencové úterý se v dopoledních hodinách schází celá komunita na krizové schůzce kvůli klientce Markétě. Ukázalo se, že Markéta před komunitou tajila, že jí delší dobu není psychicky dobře. Na minulých společných setkání nesdílela, jak se cítí, a krizi na sebe svolává až poté, co ji hlavou začnou vrtat myšlenky na sebepoškozování a nechuť k jídlu.

Komunita rozhoduje o tom, že by Markéta měla dostat prostor k přemýšlení. Markéta se zavazuje, že své pocity bude sdílet se zbytkem osazenstva, což je krok, ke kterému jsou klienti vedeni už od prvního dne svého nástupu.

I proto v komunitě platí, že každý klient při nástupu odevzdává telefon. Klement vysvětluje, že tím jsou klienti nuceni své strasti a prvotní frustrace z pobytu sdílet s ostatními, a ne je volat svým blízkým.

„My potřebujeme, aby to bylo sdíleno právě zde v rámci komunity. Když sem přijde nový klient a nikoho tu nezná, je přirozené, že se zpočátku může cítit nepříjemně nebo může narazit na tvrdý režim,“ vysvětluje terapeut s tím, že je důležité, aby se klienti co nejdříve zapojili do dění. „Je to jediný způsob, jak mu ostatní členové mohou pomoci a navázat s ním vztah. Pokud se někomu nelíbí chování jeho spolubydlících, musí to vyřešit spolu,“ uvádí.

Alternativa hospitalizace

Na prvotní nástup do komunity si však většina klientů musí počkat rok až 18 měsíců. Ačkoliv v Česku existují stacionáře pro lidi s hraniční poruchou osobnosti, komunita v Solenicích je jediným dlouhodobým pobytovým zařízením svého druhu. Alternativou je pobyt v psychiatrické nemocnici nebo docházení do denního stacionáře.

Klement vysvětluje, že stacionáře jsou méně intenzivní a nezachází tak hluboko do strukturálních změn chování, protože tam lidé nejsou 24 hodin denně.

„Stacionáře jsou velmi potřebné a žádoucí. Komunita však je mnohem intenzivnější. Její těžiště je v intenzivním prožitku, částečně simuluje zážitek rodiny – někam patřím, mohu být užitečný druhým, jsem přijímán, jsou věci, které zvládnu. Tento prožitek bývá v komunitě tím hlavním ozdravným faktorem,“ přibližuje terapeut.

‚Je to tenký led.‘ Emoce je dobré ventilovat, ale nezahlcovat tím okolí, doporučuje psychiatrička

Číst článek

Hospitalizací v psychiatrické nemocnici si řada klientů již prošla. Jenže podle Klementa má často takový pobyt jen krátkodobé účinky. V léčebných zařízeních, díky své povaze zdravotnického zařízení, totiž leží převážná zodpovědnost na lékařích a jiném personálu. „Ti pacientům stelou postel, vaří jim a všestranně pečují o to, aby se pacienti nemuseli spolupodílet na běžných praktických záležitostech, a tak nepřímo přebírají jejich kompetence,“ poukazuje Klement.

„Tady, pokud to jde, mají zodpovědnost klienti,“ popisuje terapeut. V běžném chodu klienti rozhodují o tom, jak budou vymalované místnosti, co si budou vařit, sami si uklízejí společné prostory a starají se o zahradu. „Tady je to více jako doma, tedy o rozhodování a zodpovědnosti, která je pro ně tolik obtížná. Unést si důsledky svého rozhodnutí je jeden z nejtěžších úkolů, které je tu čekají,“ míní.

Z těchto rozhodnutí a často i neunášení své zodpovědnosti vznikají konflikty, které se pak řeší na společných skupinách. Klienti mají v komunitě různé role, je zde například „ministr kuchyně“ nebo „top“ – vedoucí komunity. Jednotlivé funkce připravují klienty na zodpovědnost ve světě mimo komunitu, kam se postupně navrací.

Po výstupu z komunity mohou klienti se skupinovou terapií pokračovat v rámci denních stacionářů.

Rok až dva čekání

„Dostupnost není. Když potřebujete pomoc, tak není. Musíte se zapsat na čekačku, mezi tím dělat jiné věci a doufat, že jednoho dne na vás přijde řada,“ popisuje zakladatelka centra Renata Tumlířová s tím, že dostupnost je nejhorší mimo velká města, jako je Praha a Brno.

Lidé s hraniční poruchou osobnosti potřebují dlouhodobou intenzivní péči a nejen občasné sezení u terapeuta. „Jde o poruchu, kterou je velmi těžké řešit jen návštěvou terapeuta jednou týdně,“ líčí ředitelka a poukazuje na to, že mladistvých trpící emočně nestabilní poruchou osobnosti přibývá a terapie pro mladistvé je ještě více nedostupná. „U dospělých i mladistvých kapacity navýšeny byly, ale nestačí to,“ popisuje.

„Emoční nestabilita, úzkosti, neschopnost každodenně fungovat, narušené vztahy, to děcka všechno mají čím dál tím častěji,“ říká Tumlířová.

Týden na izolaci i dva dny přikurtovaný na lůžku. Proč v Česku stále drhne reforma péče o duševní zdraví?

Číst článek

To potvrzují i nová data společnosti Deloitte, podle kterých zažívá 32 procent mladých Čechů a Češek z generace Z, stejně jako 31 procent tuzemských mileniálů stres či úzkost neustále nebo po většinu času.

Tumlířová vysvětluje, že nedostatek prevence a nedostupnost ranné péče vede k tomu, že se duševní onemocnění nezachytí včas. Podle ředitelky nejde jen o hraniční poruchu osobnosti, ale i další diagnózy. „Někteří ztratí naději a zabijou se ještě, než diagnózu dostanou. Nedávno nám během jednoho týdne volali dvoje rodiče s tím, že jejich děti můžeme odebrat z čekacího seznamu na terapii, protože mezitím spáchaly sebevraždu,“ líčí.

(Ne)dostupná péče

Dostupnější péče a prevence, například pomocí edukačních programů ve školách, by podle Tumlířové zachránila životy mladistvých a snížila náklady na péči. „Nedostatek péče má dopad na ekonomiku náš všech v tom smyslu, že pokud se duševní nemoc nezachytí včas, lidé pak neúměrně využívají intenzivní služby, což stojí spoustu peněz a zároveň se pak lidé obtížně navrací na trh práce,“ podotýká.

Integrace lidí s emočně nestabilní poruchou osobnosti je podle Tumlířové klíčová i proto, že kolem těchto lidí panuje stigma. „Často se říkalo, že lidé s hraniční poruchou nejsou empatičtí, že to jsou psychopati, kteří nemají potenciál se měnit,“ říká Tumlířová.

Z vlastní zkušenosti však ví, že to není pravda. „V komunitě znovu a znovu vidíme, že lidí s rozbitými životy, kteří si myslí, že nemají naději a nevědí, co se sebou, tak posléze odcházejí do práce, do běžného života. Mají vztahy a jsou schopni zažívat radost a nacházet smysl v každodennosti,“ míní ředitelka.

„Chtěla bych předat, že tato diagnóza se dá léčit, že lidé s hraniční poruchou jsou schopni plnohodnotného života. Jen je potřeba aby dlouhodobá terapie byla dostupná, intenzivní a věnovali se jí lidé, kteří umí s touto poruchou pracovat,“ uzavírá.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít