Ti nejlepší soudci někdy nechtějí do Brna. Přesto je dobře, že nejvyšší soudy jsou právě tam, věří Brožová
Pro justici je výhoda, že Ústavní a nejvyšší soudy sídlí v Brně, je přesvědčená bývalá soudkyně Iva Brožová. „Ústavní činitelé mají tendenci chodit do stejných restaurací. I neformální známost může ovlivnit nestrannost soudce,“ míní. Téměř 13 let byla předsedkyní Nejvyššího soudu v Brně, díky abecedě byla také první ústavní soudkyní v Česku. Z Nejvyššího soudu ji odvolal prezident Václav Klaus. „Víme, že si počínal protiústavně,“ říká Brožová.
Ukázalo se jako dobré, že oba nejvyšší soudy i Ústavní soud nesídlí v hlavním městě, ale v Brně?
Myslím si, že určitě. Já vím, že na první pohled v době internetu, e-mailů, to vypadá ne zcela racionálně. Ale fakt je ten, že fyzická vzdálenost mezi Brnem a mezi Prahou slouží principu dělby moci.
Přece jenom ústavní činitelé, teď myslím všechny ústavní činitele včetně poslanců, včetně členů vlády, mají tendence navštěvovat stejné restaurace, stejné kulturní podniky. A tam přece jenom dochází k navázání neformálních vztahů.
Ale tyto neformální vztahy přece jenom mohou fungovat, a to v negativním smyslu slova, i pokud jde o schopnost soudců rozhodovat nezávisle a nestranně. Protože prostě mají tu neformální znalost z těch kontaktů. Tak jsou přirozeně třeba více otevření argumentaci toho člověka, kterého znají z těch neformálních kontaktů.
Ještě by se asi slušelo připomenout, že to rozhodnutí o umístění soudů padlo v době, kdy internet rozhodně nebyl tak rozšířený jako v současné době.
Ale už byly e-maily. A vůbec bylo jasné, že ty vzdálenosti přestávají být až takový dopad jako před pár lety. Globalizace se promítla všemi směry.
Ale pořád trvám na tom, že tohle bylo určitě dobré rozhodnutí. I v tom, že jsme v tom nebyli osamoceni. Také Německo po druhé světové válce, když řešilo stejný problém, to je problém nezávislosti moci soudní a ochrany lidských práv, tak se soud přestěhoval do Karlsruhe, aby nebyl ve městě, kde sídlí vláda a parlament.
Užívání titulu dr. mi zavádějící nepřijde, řekl kandidát na ústavního soudce. Později ho smazal
Číst článek
Vy máte tu výhodu, že pocházíte z Brna, takže pro vás to bylo i trošku patriotické. Koukali tak na to i ti, kteří se sem stěhovali?
Já jsem spíš vždycky vnímala, že to může být přece jenom trochu problém. Zejména jsem to vnímala u Nejvyššího soudu, protože Nejvyšší soud přece jenom potřeboval přesvědčit nejlepší soudce z celé republiky, a to ve středním věku, aby opustili de facto své rodiny, své zaužívané životní stereotypy, svoje chaloupky, a začali dojíždět do Brna.
Takže někteří, ti skutečně nejlepší a o které bych bývala velmi stála, tak nakonec té nabídky nevyužili prostě proto, že dali přednost tomu tak říkajíc nekomplikovat si život.
Já jsem se opravdu snažila, aby se na Nejvyšší soud dostali nejlepší soudci s různými úhly pohledu tak, jak se tvoří v té které lokalitě nebo krajském městě.
Alfa a omega demokracie
Na druhou stranu, ústupkem za to, že v Brně vznikl Nejvyšší soud České republiky, byla také transformace původního pražského Nejvyššího soudu na Vrchní soud. A je to vlastně začátek toho, že naše justice má čtyři stupně. Připomeňme, že máme soudy okresní, krajské, vrchní a nejvyšší soudy. Není to přece jenom už po 30 letech trošku luxus mít čtyřstupňovou soustavu?
Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Protože ono nešlo ani tak o tu čtyřstupňovou soustavu, která samozřejmě z hlediska ekonomického na první pohled se může zdát luxus. Ale ono nejde ani tak o ekonomické hledisko.
Tam šlo především o to, že u vrchních soudů zůstala agenda, která svým významem byla lidskoprávní. Já jsem považovala za přirozené, že se agenda ochrany osobnosti, pokud jde o civilní úsek, dostane v prvním stupni na krajský soud. A potom s odvoláním na Vrchní soud. Zdálo se mi to jako funkční.
Pokud spravedlnost přichází pozdě, už to nemusí být spravedlnost, říká nová ústavní soudkyně Křesťanová
Číst článek
A vzhledem k tomu, že téma lidskoprávní bylo nové téma, tak to byl správný signál pro veřejnost, že již v prvním stupni ho řeší odvolací soudy a v tom odvolacím řízení potom speciálně vrchní soudy.
Zrovna tak jsem to vynímala i v trestněprávní rovině. Zvlášť závažné trestné činy, nově se aktualizující problém terorismu... Že se to řeší z pohledu závažnosti na prvním stupni, na krajském stupni a v odvolacím řízení u vrchního soudu. Z hlediska závažnosti projednávané problematiky a informování veřejnosti si myslím, že to byl smysluplný počin v té době.
Teď jste použila minulý čas, to znamená, že v současné době už to neplatí?
Já si myslím, že stále je. Stále je, protože se nedá nic dělat. Lidská práva jsou pořád alfa omega demokratického právního státu.
Máme-li pořád mít na paměti jedinečnost významů každé lidské existence, právo na individuální posouzení věcí. Tak potom to jsou prostě výzvy, které jsou kontinuální.
Každý soudní spor, který půjde až do té nejvyšší úrovně, skončí v Brně. Spatřila jste někdy během své justiční praxe nevýhodu v tom, že je to právě v Brně?
(ticho)
Teď hluboce přemýšlíte.
Víte, myslím, že ani ne. Že jsem to vždycky brala jaksi před závorkou jako správné řešení a tak to ve mně zůstalo. Takže jsem ani nebyla konfrontovaná s nějakou evidentní nevýhodou.
‚Nebylo mi rozuměno‘
Naučily se za tu dobu soudy srozumitelněji komunikovat než dříve? Protože kdysi to byly obrovské stránky plné dlouhých textů představených bez odstavců a podobně. Za 30 let se přece jenom i tohle zlepšilo. Jak to hodnotíte svýma očima?
Z mého úhlu pohledu se komunikace nezlepšila. Naopak, to mohu mluvit z praxe Ústavního soudu.
Pokud jsem byla členkou prvního Ústavního soudu, tak jsme vycházeli z názoru, že v rozhodnutí má být pokud možno stručně, jasně a srozumitelně, jak říkal rád profesor Vojtěch Cepl, jádro pudla čili podstata sporu. A potom v odůvodnění, proč jste rozhodl tak, nebo jinak.
Stačí málo. Srozumitelné můžou být i právní a úřední texty, věří Bejčková z Nejvyššího správního soudu
Číst článek
Ale teď jsou přebujelá několikastránková rozhodnutí, která si pomáhají tím, že jsou odstavce číslovány. Jsou tam pasáže, kde se opisují celé spisy. Tak to mně přijde úplně zbytečné.
Ti účastníci řízení spisy znají a oni potřebují opravdu, aby se dozvěděli, v čem je jádro sporu a proč bylo rozhodnuto tak, ne jinak. A jakým způsobem se soud vypořádal s námitkami.
Jenže dnes v soudních rozhodnutí převažují popisné části. A pak tam máte jediný odstaveček, kde se dozvíte: A proto soud rozhodl takto.
Máte pocit, že se rozhodnutí zpřehlednila, ale jsou příliš dlouhá?
Ale na úkor přesvědčivosti.
Jak by mělo vypadat soudní rozhodnutí pro obyčejného člověka?
Musí tam být podstata sporu a musí tam být jasně řečeno, proč bylo vyhověno nebo proč nebylo vyhověno. Ale musí to být do té míry srozumitelné, aby i ten, komu nebylo vyhověno, odcházel od soudu s pocitem: nebylo mně vyhověno, ale bylo mi rozuměno.
To je to, co postrádám. Ti poražení, pracovně řečeno, odcházejí s pocitem, že snad ani nebyli vyslyšeni.
Někdy, zejména když se to rozhodnutí odkloní od podstaty sporu, jestli ten člověk vlastní, nevlastní, kradl, nekradl, tak se skončí jenom u procesní stránky věci. Ten člověk odchází s tím, že buď prohrál, nebo vyhrál, ale vlastně neví proč.
A to je špatně, protože ta rozhodnutí musí vysílat pořád do veřejnosti zprávu. Jednak pokud jde o spravedlnost. A za druhé o tom, co se vlastně smí a co se nesmí. Ale taková ta rozhodnutí chytrá horákyně, obutá i bosá, to prostě neprospívá nikomu.
Osobní, ne kolektivní odpovědnost
Mluvili jsme o výhodách oddělení justiční moci tím, že působí v Brně, nikoli v Praze. Ale pořád je tam úzké propojení s výkonnou mocí, to znamená s vládou. Protože tam pořád visí jmenování představitelů soudu, funkcionářů a tak dále. Proč jste vlastně za celé to období vy jako soudci nedokázali prosadit dlouho diskutované soudcovské rady, které by dostaly příležitost mluvit do toho, jak má justice fungovat?
Já jsem vždycky, pokud jde o kolektivní orgán, o nejvyšší radu soudnictví, byla skeptická. Mírně řečeno.
Bývala jsem proti, protože se osobně domnívám, že kolektivní orgány vyprazdňují odpovědnost za konkrétní rozhodnutí. Za to, jestli budete mít kariérní postup, nebo nebudete mít kariérní postup, jestli bude s vámi zahájeno kárné řízení, nebo nebude zahájeno kárné řízení.
Myslím, že soudce vzhledem k odpovědnosti, kterou má v právním státě, musí mít nárok na to, aby věděl, který konkrétní ministr může za jeho odvolání, potrestání, anebo naopak za jeho jmenování do vyšší funkce.
PRŮZKUM: Soudům v Česku věří dvě třetiny lidí, váhají ale u rozhodnutí o politicích nebo policii
Číst článek
Po těch letech, co jsem strávila v totalitní společnosti, dobře vím, že každý kolektivní orgán je orgán, kde se odpovědnost rozmělňuje, nikdo se vlastně necítí odpovědný za to, že máte kárné řízení. Anebo za to, že se někdo stal soudcem odvolací instance, ačkoliv je o něm všeobecné povědomí, že na to nemá, ale naopak ten, který je skvělým soudcem nejenom lidsky, ale také odborně, tak zůstává stále na soudu prvního stupně.
Na tomto se nezměnilo nic a myslím si, že ani do budoucna se neposunu.
Myslím si, že i kdybyste chtěl definovat nezávislost, tak to není nic jiného než povinnosti a odpovědnost.
Takže i z tohoto úhlu pohledu bych vnímala kolektivní orgán, nejvyšší radu soudnictví, jako špatný signál pro veřejnost o stavu nebo o vyhlídkách nezávislosti moci soudní a o tom, že tam skutečně budou lidé, nejenom odborníci, ale i osobnosti, individuality, které jsou schopny jít proti všem.
Nezapomeňte, že když máte kolektivní orgán… V každé instituci jsou kluci, co spolu mluví, a holky, co spolu mluví. Když máte kolektivní orgán, který vybírá silnou individualitu, která je schopna rozhodnout proti všem, tak vybere z těch, s kým mluví.
Ale ten, který je sám sobě si pánem, nemá potřebu se houfovat, tedy ten, který je vybavený schopností rozhodovat se nezávisle a nestraně, na toho nikdy v těch kariérních postupech nedojde.
Já bych čekal, že trošku tento váš názor by mělo ovlivnit to, co jste sama absolvovala ve chvíli, kdy jste vedla soudní spor s prezidentem republiky o to, jakým způsobem zasahoval do fungování Nejvyššího soudu. Že byste tu oporu v soudcovské radě čekala. A že to trochu pozmění vaše konzervativní stanovisko, které jste měla, máte a které je obecně známé.
Přesně naopak. Právě proto, že jsem si prošla sporem o odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu a následně kárným řízením.
Připomenu, že vítězně.
Já přesně vím, kdo byli ti, teď to řeknu pracovně, pachatelé. Žádný kolektivní orgán, žádná nejvyšší rada soudnictví, kde by bylo třeba devět medvídků.
Ale vím přesně, že to byl prezident Václav Klaus, který se zpronevěřil principu dělby moci a chtěl dosadit na Nejvyšší soud svého medvídka, že to takto řeknu. Zrovna tak vím, že kárné řízení se mnou zahájil Jiří Pospíšil, ministr spravedlnosti.
Jourová o právním státu v Česku: V Evropě jsme lepší průměr. Řešit by se měla korupce a střet zájmů
Číst článek
Díky těmto mým extrémním zkušenostem s mocí výkonnou se mi potvrdilo, že musíte mít toho jednotlivce. Abyste věděli, kdo za to může. I pro společnost to má vypovídací hodnotu.
Teď se ví, že prezident Klaus si počínal neústavně. Když to bude soudcovská rada, tak to bude z pohledu veřejnosti anonymní kolektivní orgán.
Máte pocit, že kolegové, vaši nástupci, soudci na všech typech soudů, toto vnímají taky tak?
Ne, ne, ne. Většina to vnímá tak, že chtějí kolektivní orgán, tu nejvyšší radu soudnictví. Když jsem odcházela z justice, tak to tak bylo. Ale nevím, jak se to uvažování posunulo. A víte, myslím si, že za těch sedm osm roků se to posunulo mým směrem.
Máte z toho radost?
Nevím, jak vám to přiblížit, ale radost… Když sloužíte nějakému ideálu, tak jste šťastní, že ty věci jdou, doufejme, přibližováním se k ideálu spravedlnosti a demokratického právního státu. Je to asi radost, a vždycky nějak rozmělněná odpovědností, kterou nesete. Máte spíš úlevu. Úlevu, že konečně se ta otázka začíná klonit k mému názoru, který je snad příznivější k demokracii.
